Zimní souhvězdí

Zimní obloha je bohatá na jasné hvězdy a obrazce souhvězdí jsou výrazné. V zimě bývá obloha tmavší než v létě, jelikož v létě Slunce osvětluje nejvyšší vrstvy atmosféry, zejména v období okolo letního slunovratu. Dominantním souhvězdím zimní oblohy je Orion. Typický obrazec sedmi hvězd ve tvaru motýla, či přesýpacích hodin nelze přehlédnout. Orion má však představovat muže v jedné ruce držící štít a v druhé palici nad hlavou. S výjimkou Betelgeuze, která má oranžovočervený odstín, září zbylých 6 hvězd modrobíle. Orionův pás, který leží poblíž nebeského rovníku, tvoří trojice podobně jasných hvězd téměř v jedné řádce. Pokud jej prodloužíme směrem doprava nahoru ( severozápadně ), dojdeme k souhvězdí Býka a jeho nejjasnější hvězdě Aldebaran. Orion se Štítem a palicí brání jeho útoku. Aldebaran je součástí nápadného obrazce hvězd ve tvaru písmene V - jde o blízkou otevřenou hvězdokupu Hyády. Představuje hlavu Býka a Aldebaran je jeho okem. Do hvězdokupy se však Aldebaran pouze promítá. Severozápadně od Hyád se nachází jedna z nejhezčích hvězdokup oblohy - Plejády. Také patří do souhvězdí Býka. Pokud prodloužíme Orionův pás doleva dolů, dojdeme k souhvězdí Velkého psa a k po Slunci nejjasnější hvězdě oblohy - Síriu. Pod Orionem se prezentuje méně výrazné souhvězdí Zajíc. Od hvězdy Rigel, která tvoří nohu Oriona se klikatí meandry řeky Eridanus. Jde o dlouhé a poměrně nevýrazné souhvězdí, jehož jižní část zůstává u nás trvale pod obzorem. Východně od Oriona a severně od Velkého psa je velmi nenápadné souhvězdí Jednorožec, tvořené jen slabšími hvězdami. Souhvězdí Malého psa je nápadné díky jeho dominantní hvězdě Procyon. Malý pes je jedním ze dvou psů, kteří doprovází lovce Oriona. Procyon je jedním z vrcholů zimního trojúhelníku, který slouží k orientaci na zimní obloze. Zbylé dva vrcholy tvoří Betelgeuze z Oriona a Sírius z Velkého psa. Tento zimní trojúhelník je téměř rovnostranný, s délkou stran okolo 26 stupňů. Souhvězdí Blíženců se nachází severně od Malého psa a Jednorožce. Má představovat dvě postavy držící se za ruce. V prvním přiblížení má tvar velkého obdélníku. Jeho dvě nejjasnější hvězdy Pollux a Kastor leží nedaleko od sebe. Východně od Blíženců, nad hlavou Hydry se rozkládá nevýrazné souhvězdí Rak. Jeho nejjasnější objekt - otevřená hvězdokupa Jesličky, je viditelná jako mlhavá skvrna, zhruba uprostřed souhvězdí. Nad rohy Býka můžete pozorovat souhvězdí Vozka. Má zhruba tvar podkovy. Nápadné je zejména díky jeho dominantní hvězdě Capella, která patří k nejjasnějším hvězdám na obloze. Capella je jedním z vrcholů zimního šestiúhelníku, který slouží jako další orientační pomůcka na zimní obloze. Jeho další vrcholy tvoří Aldebaran, Rigel, Sírius, Procyon a Pollux. Uprostřed tohoto šestiúhelníku září Betelgeuze ze souhvězdí Oriona. Oblast mezi Vozkou, Blíženci, Rakem a Velkou medvědicí zabírá velmi nevýrazné a málo přehledné souhvězdí Rys. Západně od Vozky se prezentuje souhvězdí Persea. Patří k poměrně výrazným souhvězdím. Jeho nejjasnější hvězda se jmenuje Algenib. V severní části souhvězdí je na temné obloze viditelný nápadný mlhavý obláček. Je tvořený dvojicí vzdálených otevřených hvězdokup. K jižním souhvězdím patří Lodní záď. Severní část tohoto souhvězdí je u nás viditelná východně od Velkého psa, jižní zůstává trvale pod obzorem. Je tvořená slabšími hvězdami. Východně od Lodní zádě, hluboko pod hlavou Hydry je malé, nenápadné a od nás těžko dostupné souhvězdí Kompas. Patří k novodobým souhvězdím, bylo zavedeno v 18. století. Nejjasnější stálice se zde pohybují okolo 4. hvězdné velikosti. Pod Zajícem a částečně i Velkým psem je další do nás těžko pozorovatelné souhvězdí Holubice. Její nejjasnější stálice dosahuje 2,6. magnitudy. Patří také k novodobým souhvězdím, vzniklo koncem 16. století. Podle jedné z legend mělo jít o holubici, kterou na konci potopy vypustil Noe. Mléčná dráha je v zimě mnohem méně zřetelná než v letních měsících. V létě se totiž díváme směrem k hustým, středovým oblastem Galaxie, zatímco v zimě k jejím řidším vnějším partiím. Mléčná dráha se táhne Kasiopejou, Perseem, Vozkou, západní částí Blíženců, Jednorožcem a Lodní zádí dále k jihu. Většina objektů zimní oblohy je součástí Místního galaktického ramene - Ramene Oriona.

Orion

Putování hvězdnou zimní oblohou začneme jejím nejvýraznějším souhvězdím - Orionem. Patří k nejhezčím a nejlépe rozpoznatelným souhvězdím celé oblohy. Stará řecká báje vypráví o lovci Orionovi. Jeho otcem byl Poseidon, vládce moří a jeho matkou byla lovkyně z družiny bohyně lovu Artemidy. Orion je na obloze zobrazován jako lovec bránící se útoku Býka. V jedné ruce drží štít a v druhé kyj. Ten chlap musel mít ukrutnou sílu, když si s tímhle vybavením troufl na býka... Podle legendy byl usmrcen Štírem. Ve starověké Mezopotámii obyvatelé nazývali toto souhvězdí Uru-anna ( světlo oblohy ). Jméno Orion vzniklo z tohoto názvu. Ne všechny národy však v tomto souhvězdí spatřovaly lovce. Například pro Polynésany bylo sítí, do níž chytá stvořitel Maui slunečního ptáka. Základní obrazec souhvězdí tvoří 7 jasných hvězd, nulté až druhé hvězdné velikosti. Všechny jsou od nás poměrně dosti vzdálené. Nejbližší z nich se nachází ve vzdálenosti okolo 250 světelných roků. Rigel a Saiph představují nohy Oriona, Betelgeuze a Bellatrix tvoří jeho ramena. Pás nebeského lovce vyznačuje trojice podobně jasných hvězd okolo 2. hvězdné velikosti téměř v jedné řádce - Mintaka, Alnilam a Alnitak. Hlavu Oriona tvoří trojice hvězd 3. a 4. hvězdné velikosti, vytvářející malý trojúhelník, z nichž nejjasnější nese jméno Heka. Orionův Štít vytváří oblouk slabších hvězd 3. až 5. hvězdné velikosti. Také kyj, který drží Orion nad hlavou je tvořený slabšími hvězdami 4. a 5. hvězdné velikosti. Řádka slabých hvězd pod pásem Oriona vyznačuje jeho meč. Rigel ( Beta Oriona ) tvoří Orionovu pravou nohu. I když těžko říct, kde je Orionova levá půlka a kde pravá půlka těla. Na některých vyobrazeních je totiž k nám Orion otočen čelně, na jiných k nám stojí zády. Zde se přikloníme k tomu, že je k nám zády. S hodnotou 0,1. magnitudy je Rigel nejjasnější hvězdou souhvězdí. Jde o modrobílého veleobra, ve vzdálenosti pravděpodobně mezi 800 a 900 světelných roků. Betelgeuze ( Alfa Oriona ) tvoří Orionovo levé rameno. Jde o oranžovočervenou veleobří hvězdu. Její vzdálenost neznáme, odhadujeme ji v širokém rozmezí okolo 640 světelných let. Patří k polopravidelným proměnnám hvězdám. Jasnost kolísá v rozmezí 0,2. až 0,9. magnitudy. Příležitostně může zeslábnout až k 1,2. magnitudy. Oranžovočervený odstín veleobra je dobře patrný i při pohledu prostýma očima a pěkně kontrastuje s ostatními jasnými stálicemi v souhvězdí, které vykazují modrobílý odstín. Bellatrix ( Gama Oriona ) tvoří Orionovo pravé rameno. S hodnotou 1,6. magnitudy je třetí nejjasnější v souhvězdí. Jde o modrého obra ve vzdálenosti okolo 250 světelných roků. Saiph ( Kappa Oriona ) tvoří levou nohu nebeského lovce. Dosahuje 2,1. magnitudy. Jde o modrého obra ve vzdálenosti okolo 650 světelných let. Tři hvězdy Orionova pásu, od západu k východu - Mintaka ( Delta Oriona ), Alnilam ( Epsilon Oriona ) a Alnitak ( Dzéta Oriona ) jsou modrými obry ve vzdálenosti pravděpodobně větší než 1000 světelných roků. Na první pohled se jeví uspořádány v jedné řadě, ale přímku jimi rozhodně na obloze neproložíte. Nejslabší z nich je s hodnotou 2,2. magnitudy Mintaka. Alnilam a Alnitak jsou téměř stejně jasné, obě dosahují 1,7. magnitudy. Pokud se na temné obloze pozorněji zadíváte na prostřední z trojice hvězd tvořících Orionův meč, možná si všimnete, že je mlhavá. Pokud budete úspěšní a za dobrých pozorovacích podmínek to není příliš obtížné, tak jste právě spatřili obří hvězdotvornou oblast, známou jako Velká mlhovina v Orionu, s katalogovým označením M 42. Nachází se ve vzdálenosti okolo 1300 světelných roků a je nejbližší velkou hvězdotvornou oblastí. V současnosti se zde tiše rodí hvězdy i se svými planetárními systémy.

Býk

Býk je rozsáhlým a výrazným souhvězdím zvířetníku. Patří také k nejstarším souhvězdím, jeho vznik se datuje již minimálně do mladší doby bronzové. Obrazec hvězd představuje přední polovinu těla býka s dlouhými rohy a krví podlitým okem, které tvoří oranžovočervená hvězda Aldebaran. Zbylé části těla jsou podle legendy ponořené ve Středozemním moři. Podle řecké mytologie se v tohoto býka proměnil Zeus, aby nepoznán mohl unést královskou dceru Európu přes moře na ostrov Kréta. Nejnápadnější částí Býka je jeho hlava tvořená hvězdami uspořádanými do tvaru písmene V. Nejde o náhodu, jsou nejvýraznějšími členy blízké otevřené hvězdokupy Hyády. Její jádro leží ve vzdálenosti okolo 150 světelných roků a patří tak k nejbližším hvězdokupám. Prostýma očima zde na temné obloze můžete spatřit více než desítku hvězd. Nejjasnější z nich se pohybují mezi 3. a 4. hvězdnou velikostí. Aldebaran ( Alfa Býka ), která je s hodnotou 0,9. magnitudy nejjasnější hvězdou souhvězdí, k Hyádám nepatří, pouze se do nich promítá. Nachází se mnohem blíže Zemi, ve vzdálenosti okolo 65 světelných roků, tedy méně než v poloviční vzdálenosti k Hyádám. Oranžové barvy tohoto obra si lehko všimnete i při pozorování prostýma očima. Špičku severního rohu Býka představuje stálice 2. hvězdné velikosti - El Nath ( Beta Býka ). Jde o modrobílou hvězdu ve vzdálenosti okolo 130 světelných let. S hodnotou 1,7. magnitudy je druhou nejjasnější v souhvězdí. Špičku jižního rohu Býka tvoří Dzéta Býka, která je 3. hvězdné velikosti. Jde o modrou hvězdu ve vzdálenosti okolo 400 světelných let. Na hřbetě Býka se veze fenomenální otevřená hvězdokupa Plejády, s katalogovým označením M 45. Šest až sedm jejich nejjasnějších hvězd uspořádaných do tvaru malého vozíčku můžete spatřit i za průměrných pozorovacích podmínek prostýma očima. Nejjasnější stálice zde dosahuje 2,9. magnitudy. Plejády se nachází dále od Země než Hyády, ve vzdálenosti okolo 400 světelných roků. Díky tomu jsou na obloze mnohem sevřenější skupinou. Plejády a Hyády jsou nekorunovanými klenoty hvězdné oblohy. V místech s vynikajícími pozorovacími podmínkami jsou v dosahu pozorování prostýma očima další dvě otevřené hvězdokupy. Ovšem jen jako slabé mlhavé skvrnky. Najdete je mezi rohy Býka a mají katalogové označení NGC 1746 a NGC 1647. S celkovou jasností 6,1. a 6,4. magnitudy však mohou být pro pozorovatele z území našeho státu těžkým cílem.

Blíženci

Blíženci jsou výrazným souhvězdím zimní oblohy. Leží na ekliptice mezi Rakem a Býkem. Představují dvě postavy držící se za ruce. Tohle si lze v hvězdném obrazci celkem dobře představit. Jde o "nebeská dvojčata" Kastora a Polluxe, kteří podle legendy byli synové Dia a spartské královny Ledy. Podle jiného výkladu šlo o nevlastní bratry. Souhvězdí snadno identifikujeme pomocí jeho dvou nejjasnějších hvězd Pollux a Kastor, pojmenovaných podle dvojčat. Tyto dvě hvězdy představují hlavy dvojčat, nohama dvojčata stojí v mléčné dráze. Pollux ( Beta Blíženců ) je nejjasnější hvězdou souhvězdí. Dosahuje 1,1. magnitudy. Jde o oranžového obra ve vzdálenosti okolo 34 světelných roků. Naoranžovělého odstínu si jistě všimnete i při pohledu prostýma očima. Je k Zemi nejbližší hvězdou tohoto druhu. Kastor ( Alfa Blíženců ) je s hodnotou 1,6. magnitudy druhou nejjasnější hvězdou souhvězdí. Leží ve vzdálenosti asi 52 světelných roků a jde o gravitačně svázaný systém 6-ti hvězd, který se ovšem při pohledu prostýma očima jeví jen jako jeden světelný bod bílé barvy. Hlavními složkami jsou bílé hvězdy patřící do spektrální třídy A. Třetí nejjasnější hvězdou souhvězdí je Alhena ( Gama Blíženců ). Tvoří nohu Polluxe. Dosahuje 1,9. magnitudy. Jde o bílou hvězdu ve vzdálenosti okolo 110 světelných let. Dzéta Blíženců, známá pod jménem Mekbuda, je jednou z nejjasnějších proměnných hvězd typu Delta Cefea ( Cefeid ) na obloze. Její jasnost se mění od 3,6. do 4,2. magnitudy v periodě 10,15 dne. Západní částí souhvězdí prochází mléčná dráha. Jednou z hvězd tvořících nohu Kastora je i Tejat Prior ( Éta Blíženců ), někdy také nazývaná Propus. Jde o červeného obra, který polopravidelně mění jasnost mezi 3. a 4. hvězdnou velikostí. Nachází se ve vzdálenosti okolo 350 světelných let. Za velmi dobrých pozorovacích podmínek lze u Kastorových nohou, v pásu mléčné dráhy, spatřit otevřenou hvězdokupu M 35, s celkovou jasností okolo 5. magnitudy. Jeví se jako menší mlhavá skvrna.

Vozka

Vozka je rozsáhlé souhvězdí ležící v mléčné dráze. Jeho severní část, společně s dominantní hvězdou Capella u nás nezapadá. Podle staré řecké báje byl Vozka vynálezcem vozu. Odpovídá starověkému vozataji, který většinou řídil dvoukolový vůz tažený koňmi. Na starých hvězdných mapách bývá zobrazován s kozičkou na rameni a s kůzlaty v ruce. Kozičku představuje hvězda Capella a kůzlátka hvězdy Epsilon, Dzéta a Éta. Vozka se také obvykle ztotožňuje s athénským králem Erichthoniem. Capella ( Alfa Vozky ) je s hodnotou 0,1. magnitudy nejjasnější hvězdou souhvězdí. Patří k nejjasnějším hvězdám na celé obloze. Je také nejsevernější hvězdou zimního šestiúhelníku. Jde o čtyřnásobný hvězdný systém ve vzdálenosti okolo 42 světelných roků. Skládá se z dvojice žlutých obrů a dvojice červených trpaslíků. Nažloutlý odstín hvězdy je dobře patrný i při pohledu prostýma očima. Druhou nejjasnější hvězdou souhvězdí je Menkalinan ( Beta Vozky ). Dosahuje 1,9. magnitudy. Jde o trojhvězdný systém skládající se ze dvou velmi si podobných bílých hvězd a jednoho červeného trpaslíka. Od Země jej dělí zhruba 80 světelných roků. Zajímavou proměnnou hvězdou je Almaaz ( Epsilon Vozky ). Jde o zákrytovou dvojhvězdu s velmi dlouhou periodou - 27,1 let. Během zákrytu se jasnost mění mezi 2,9. a 3,8. magnitudy. Poslední zákryt nastal v roce 2009. Almaaz je jedním z kůzlat a leží nedaleko jasné Capelly. Další z kůzlat - Dzéta Vozky je také zákrytovou proměnnou. Jasnost kolísá mezi 3,7. a 4,0. magnitudy v periodě 2,66 roku. V jižní části souhvězdí se nachází hvězdné sdružení známé jako "Žebříček". Jde o nahodilou skupinku hvězd v dosti rozdílných vzdálenostech od Země, které se nám promítají vedle sebe. Nejjasnější hvězda Žebříčku dosahuje 4,5. magnitudy. V pásu mléčné dráhy, v jižní části souhvězdí, je v dosahu pozorování prostýma očima trojice otevřených hvězdokup M 36, M37 a M 38. Celková jasnost každé z nich se pohybuje okolo 6. magnitudy. Jejich spatření vyžaduje temnou oblohu a kvalitní zrak. Pokud budete úspěšní, představí se vám jako slabé, drobné mlhavé skvrnky. Pravděpodobně se všechny tři nachází ve vzdálenosti mezi 4000 a 5000 světelnými roky.

Perseus

Perseus je výrazné souhvězdí, u nás částečně cirkumpolární. Představuje hrdinu starých řeckých bájí - Persea, který zachránil ke skále řetězy přikovanou Andromedu před spáry mořského netvora. Nachází se mezi Vozkou a Andromedou. Prochází jím mléčná dráha. Nejvýraznější stálicí souhvězdí je Mirfak ( Alfa Persea ), někdy také nazývaná Algenib, s jasností 1,8. magnitudy. Jde o žlutobílého veleobra ve vzdálenosti někde mezi 500 a 600 světelných roků. Lehce nažloutlý odstín hvězdy je patrný i při pohledu prostýma očima. Mirfak je nejjasnějším členem otevřené hvězdokupy Melotte 20. Několik jasnějších členů této hvězdokupy můžete spatřit jižně a východně od Mirfaku i prostýma očima. Významnou proměnnou hvězdou je Algol ( Beta Persea ), v západní části souhvězdí. Jasnost kolísá mezi 2,1. a 3,4. magnitudy v periodě 2,867 dne. Jde o zákrytovou dvojhvězdu ve vzdálenosti okolo 93 světelných roků. U jižního okraje souhvězdí se nachází Dzéta Persea. Dosahuje 2,8. magnitudy. Jde o modrého obra ve vzdálenosti okolo 1000 světelných roků. Epsilon Persea je možná okrajovým členem otevřené hvězdokupy Melotte 20. Dosahuje 2,9. magnitudy. Jde o modrého obra. V severozápadní části souhvězdí se nachází jeden z nejhezčích objektů oblohy. Prostýma očima je na temné obloze viditelný jako mlhavý, zhruba eliptický obláček, za velmi dobrých pozorovacích podmínek s náznakem "zrnitosti". V těchto místech bývá obvykle zobrazována rukojeť Perseova meče. Jde o dvojici otevřených hvězdokup Chí a h Persea ( NGC 884 a NGC 869 ). Jejich vzdálenost odhadujeme na 7000 až 8000 světelných roků, patří tedy k poměrně vzdáleným otevřeným hvězdokupám. Díky velkému množství mladých horkých hvězd, které každá z nich obsahuje, je můžeme vidět z této vzdálenosti prostýma očima. Nejjasnější stálice hvězdokupy se pohybují okolo 6. hvězdné velikosti. Tyto hvězdokupy jsou součástí vnějšího spirálního ramene Galaxie, které jsme pojmenovali Rameno Persea. V západní části souhvězdí, mezi hvězdami Algol ( Beta Persea ) a Alamak ( Gama Andromedy ) je ještě možné prostýma očima spatřit otevřenou hvězdokupu M 34, s celkovou jasností okolo 5,5. magnitudy. Ovšem jen jako slabší mlhavou skvrnku. Nachází se ve vzdálenosti okolo 1400 světelných roků. Je tedy součástí Místního galaktického ramene - Ramene Oriona.

Rys

Rys je velmi nenápadným souhvězdím, složeným jen ze slabých hvězd. Pro začínající pozorovatele může být těžké se v této části oblohy zorientovat. Patří k "nejprázdnějším" částem hvězdného nebe. Rozkládá se mezi Velkou medvědicí, Vozkou a Blíženci. Bylo zavedeno polským astronomem J. Haveliem v 17. století. Chtěl zaplnit místo mezi starobylými souhvězdími. Sám Havelius prý v tomto souhvězdí napočítal 19 slabých hvězd. Říkal, že kdo chce vidět všech 19 hvězd, musí mít oči jako rys. Větší část Rysa je u nás cirkumpolární. Rys obsahuje jen 3 hvězdy jasnější 4. magnitudy. Nejjasnější z nich je Alfa Rysa s hodnotou 3,1. magnitudy. Nachází se v jihovýchodním rohu souhvězdí. Jde o oranžového obra ve vzdálenosti okolo 200 světelných roků. Druhou nejjasnější stálici souhvězdí najdeme v blízkosti Alfy Rysa. Nese označení 38 Rysa. Dosahuje 3,8. magnitudy. Jde o vícenásobný hvězdný systém ve vzdálenosti okolo 125 světelných let. Hlavní složka je bílá. Od dvojice hvězd Alfa Rysa a 38 Rysa, které můžete vyhledat pod přední nohou Velké medvědice, se táhne klikatá řádka slabých hvězd severozápadním směrem, které dotváří zbytek souhvězdí. Jsou již 4. hvězdné velikosti a slabší. Alfa Rysa a 38 Rysa tvoří ocas kočkovité šelmy, nejjasnějšími hvězdami v její hlavě jsou 15 Rysa ( 4,3. magnitudy ) a 2 Rysa - proměnná hvězda s jasností okolo 4,5. magnitudy.

Rak

Rak je nejslabším zvířetníkovým souhvězdím. Na ekliptice jej najdeme mezi Blíženci a Lvem. S jeho vyhledáním vám také může pomoci trojúhelník hvězd Procyon, Pollux, Regulus, v jehož středu se souhvězdí Raka nachází. Obrazec hvězd je tvořený jen středně jasnými a slabými hvězdami. Raka si zde lze s trochou fantazie představit, stejně tak kraba, který zde bývá na některých hvězdných mapách zobrazován. Podle řecké báje útočil na Herkula, když bojoval s Hydrou. Nejvýraznějším a nejzajímavějším objektem v Raku je otevřená hvězdokupa Praesepe ( Jesličky, někdy se jí také říká Včelí úl ), s celkovou jasností okolo 3,1. magnitudy. Představují jesličky, ze kterých se krmí dva oslíci. Oslíci jsou tvořeni dvěma hvězdami, které se nachází severně a jižně od Jesliček. Jmenují se Asellus Borealis - severní oslík ( Gama Raka ) a Asellus Australis - jižní oslík ( Delta Raka ). Za horších pozorovacích podmínek hvězdokupu spatříte prostýma očima jako mlhavou skvrnu eliptického tvaru. Za velmi dobrých pozorovacích podmínek se tato skvrna jeví "zrnitá". Jde o poměrně blízké hvězdné sdružení, nachází se ve vzdálenosti okolo 600 světelných let. Nejvýraznější stálice zde dosahuje 6,3. magnitudy. Jesličky, které leží zhruba uprostřed souhvězdí, jsou nejjasnějším objektem v souhvězdí Raka, jsou výraznější než jeho nejjasnější hvězda. Ta nese jméno Altarf ( Beta Raka ). Dosahuje 3,5. magnitudy. Jde o oranžového obra ve vzdálenosti okolo 300 světelných let. V dosahu pozorování prostýma očima je v Raku ještě jedna otevřená hvězdokupa. Má katalogové označení M 67. Nachází se v jižní části souhvězdí, nedaleko hvězdy Acubens ( Alfa Raka ). S celkovou jasností okolo 6,5. magnitudy je ovšem pro její spatření nutná hodně temná obloha na pozorovacím stanovišti a kvalitní zrak. Za ideálních podmínek se představí jako slabá a drobná mlhavá skvrnka. Nachází se ve vzdálenosti okolo 2700 světelných roků.

Malý pes

Malý pes je menším ze dvou psů, kteří provázejí nebeského lovce Oriona. Staří Egypťané si zde však představovali svého boha Anubise, který byl zobrazován se psí hlavou. Arabové a Římané zde spatřovali štěňátko. Malý pes je jedním z původních starořeckých souhvězdí. Nachází se pod souhvězdím Blíženců, východně od Oriona. Částečně do něj zasahuje mléčná dráha. Poblíž jeho jižní hranice prochází nebeský rovník. Snadno jej identifikujeme pomocí jeho dominantní hvězdy Procyon ( Alfa Malého psa ), která je zároveň jedním z vrcholů zimního orientačního trojúhelníku. S hodnotou 0,4. magnitudy patří k nejjasnějším hvězdám oblohy. Jde o dvojhvězdný systém skládající se z nažloutlé hvězdy a bílého trpaslíka. Ve vzdálenosti 11 světelných roků patří k nejbližším hvězdným systémům. Malý pes obsahuje jen 2 jasné hvězdy. Tou druhou je Gomeisa ( Beta Malého psa ). Dosahuje 2,9. magnitudy. Jde o modrobílou hvězdu ve vzdálenosti okolo 160 světelných roků. Ostatní hvězdy v souhvězdí jsou již slabší 4. magnitudy.

Jednorožec

Jednorožec je nevýrazným souhvězdím zimní oblohy. Nejjasnější stálice se zde pohybují pouze okolo 4. hvězdné velikosti. Najdeme jej východně od Oriona, uvnitř zimního trojúhelníku, tvořeného hvězdami Sírius, Procyon a Betelgeuze. Prochází jím mléčná dráha a nebeský rovník. Není snadné si zde představit bájného jednorožce-koně s dlouhým přímým rohem. Jde o novodobé souhvězdí, zavedené v 17. století. Beta Jednorožce je s hodnotou 3,8. magnitudy nejjasnější v souhvězdí. Nachází se poblíž spojnice hvězd Sírius a Betelgeuze. Jde o vícenásobný hvězdný systém tvořený mladými modrými hvězdami. Vzdálenost odhadujeme na zhruba 700 světelných roků. Druhým nejjasnějším světelným bodem v souhvězdí je Alfa Jednorožce, s hodnotou 3,9. magnitudy. Najdete ji v jihovýchodní části Jednorožce. Jde o žlutooranžového obra ve vzdálenosti okolo 145 světelných let. V severním výběžku souhvězdí, v oblasti hlavy Jednorožce, jsou v dosahu pozorování prostýma očima dvě nevýrazné otevřené hvězdokupy - NGC 2244 a NGC 2264. Obě můžete na temné obloze spatřit jako slabé, drobné mlhavé skvrnky. V případě NGC 2264 mlžinka obklopuje hvězdu 15 Jednorožce, mírně proměnnou s jasností okolo 4,6. magnitudy, která je dominantním členem této hvězdokupy. NGC 2244 má celkovou jasnost okolo 5. magnitudy. V jižní části souhvězdí je ještě možné spatřit otevřenou hvězdokupu M 50. S celkovou jasností okolo 6. magnitudy je však poblíž hranice viditelnosti prostýma očima. Z území našeho státu je těžko pozorovatelná. Pozorovatel s výborným zrakem a kvalitními pozorovacími podmínkami na stanovišti ji může zahlédnout jako drobnou, slabou mlhavou skvrnku, pokud ví kde ji hledat.

Velký pes

Velký pes je výrazným souhvězdím jižní oblohy, u nás vystupuje nad obzor v zimních měsících. Prochází jím mléčná dráha. Nachází se jihovýchodně od Oriona, k jeho dominantní hvězdě Sírius nás dovede prodloužení Orionova pásu k jihovýchodu. Podle steré báje souhvězdí představuje většího ze dvou psů, kteří doprovází nebeského lovce Oriona. Psa si skutečně můžete ve hvězdném obrazci dobře představit. Sírius ( Alfa Velkého psa ) je nejen nejjasnější hvězdou souhvězdí, ale i celé oblohy, hned po Slunci. Je jedním z vrcholů zimního trojúhelníku. V našich zeměpisných šířkách nevychází příliš vysoko nad obzor. Neklid vzduchu často způsobuje, že výrazně bliká. Jeho pojmenování pochází z řeckého "seirios" ( žhnoucí, jiskřící, zářící ). Pro Chaldejce byl Sírius Psí hvězdou. Staří Egypťané jej bedlivě sledovali. Když byl pozorován těsně před východem Slunce, docházelo k úrodným záplavám na Nilu. Sírius dosahuje -1,5. magnitudy. Jde o dvojhvězdný systém skládající se z modrobílé hvězdy hlavní posloupnosti a bílého trpaslíka. Patří k nejbližším hvězdám, nachází se ve vzdálenosti 8,6 světelného roku. Druhá nejjasnější hvězda souhvězdí se prezentuje v jeho jižní části. Nese jméno Adhara ( Epsilon Velkého psa ). Dosahuje 1,5. magnitudy a jde o modrého obra ve vzdálenosti okolo 405 světelných let. Wezen ( Delta Velkého psa ) je s hodnotou 1,8. magnitudy třetí nejjasnější v souhvězdí. Jde o žlutobílého veleobra ve vzdálenosti, kterou hrubě odhadujeme na 1600 světelných roků. Čtvrtou nejjasnější hvězdou souhvězdí je Murzim, též Mirzam ( Beta Velkého psa ). Dosahuje 2,0. magnitudy. Jde o modrou obří hvězdu ve vzdálenosti okolo 500 světelných roků. Jižně od Síria se nachází otevřená hvězdokupa M 41 s celkovou jasností okolo 4,5. magnitudy. Jako mlhavou skvrnku ji pozorovali již astronomové ve starověku. Její vzdálenost odhadujeme na asi 2300 světelných roků. V jihovýchodním rohu souhvězdí leží hvězdné sdružení Collinder 140. Jako protáhlá mlhavá skvrnka může být viditelné i prostýma očima, zejména z jižnějších zeměpisných šířek.

Zajíc

Malé souhvězdí Zajíc najdeme hned pod Orionem. Celé se nachází na jižní obloze a u nás vystupuje nevysoko nad obzor v zimních měsících. Podle řecké mytologie Orion rád lovil zajíce, proto ho musí jeden provázet i na obloze. V poměrně výrazném hvězdném obrazci tvořeném stálicemi 3. a 4. hvězdné velikosti si lze toto zvíře velmi dobře představit. Ne všechny národy zde spatřovaly zajíce. Pro Araby bylo souhvězdí Orionovou stoličkou. Egypťané zde spatřovali člun boha Osirise, přičemž náš Orion byl pro ně Osiridem. Kočovníci z horkých pouštních oblastí si zde představovali čtyři žíznivé velbloudy u nebeské řeky, mléčné dráhy. Arneb ( Alfa Zajíce ) je nejjasnější hvězdou souhvězdí. Dosahuje 2,6. magnitudy. Nachází se zhruba uprostřed souhvězdí a tvoří tělo Zajíce. Jde o žlutobílého veleobra ve vzdálenosti pravděpodobně větší než 2000 světelných roků. Druhou nejjasnější hvězdou souhvězdí je s hodnotou 2,8. magnitudy Nihal ( Beta Zajíce ). Také tvoří tělo Zajíce. Je žlutým obrem ve vzdálenosti okolo 160 světelných let. Zajímavou polopravidelnou proměnnou hvězdou je RX Zajíce. Najdete ji na špičce Zajícova ucha. Její jas kolísá mezi 5. a 7. hvězdnou velikostí.

Eridanus

Eridanus je rozsáhlým souhvězdím jižní oblohy. Najdete jej západně od Oriona. Začíná u hvězdy Rigel, táhne se pod Býkem a hlavou Velryby a klikatí se hluboko na jižní oblohu. Od nás je pozorovatelná pouze jeho severní část, jižní část zůstává trvale pod obzorem. Celé je viditelné z jižní polokoule. Podle řecké mytologie představuje řeku podsvětí. Pro Egypťany bylo toto souhvězdí posvátnou řekou Nil. V antické Evropě bylo souhvězdí ztotožňováno s italskou řekou Pád. Obrazec nebeské řeky je tvořený převážně středně jasnými a slabšími hvězdami. Z našich zeměpisných šířek souhvězdí nejsnadněji identifikujeme pomocí hvězdy Cursa ( Beta Eridana ). Leží v blízkosti hvězdy Rigel ( Beta Oriona ). S hodnotou 2,8. magnitudy je nejjasnější hvězdou v Eridanu, jakou můžete z našich zeměpisných šířek spatřit. Jde o bílou hvězdu ve vzdálenosti okolo 90 světelných roků. Od ní teče řeka Eridanus směrem na západ, pod hlavou Velryby se prudce stáčí k jihu, aby se posléze vydala opačným směrem - k východu. Poté se opět vydává k jihu a končí hluboko na jižní obloze jasnou hvězdou Achernar. Název pochází z arabštiny a znamená "konec řeky". Achernar je s hodnotou 0,5. magnitudy nejjasnější hvězdou souhvězdí a zároveň ji můžeme zařadit k nejjasnějším hvězdám na obloze. Je modrou hvězdou ve vzdálenosti okolo 140 světelných roků od Země. V důsledku rychlé rotace okolo vlastní osy má nápadně zploštělý tvar. Od nás je ovšem nepozorovatelná. Zajímavou stálicí je Epsilon Eridana. Jde o oranžového trpaslíka ve vzdálenosti pouhých 10,5 světelného roku. Dnes víme, že tuto hvězdu obklopuje prachový disk a planetární soustava. S hodnotou 3,7. magnitudy můžete tuto hvězdu poměrně snadno pozorovat prostýma očima i z našich zeměpisných šířek.

Lodní záď

Lodní záď je rozsáhlým souhvězdím jižní oblohy. Prochází jím mléčná dráha. U nás je částečně viditelné v zimních měsících východně od Velkého psa. Celé souhvězdí je viditelné až z jižní Evropy. Jde o součást lodi Argo, na které se podle staré báje plavili argonauti za zlatým rounem. Tato loď byla v 18. století rozdělena na čtyři souhvězdí - Lodní kýl, Lodní záď, Plachty a Kompas. Největší část oblohy připadla právě Lodní zádi. Po rozdělení zůstala hvězdám původní řecká písmena. Proto je nejjasnější hvězda v Lodní zádi označena jako Dzéta. Jmenuje se Naos. Z našich zeměpisných šířek je prakticky nepozorovatelná, na její spatření je potřeba o něco jižnější stanoviště. Dosahuje 2,2. magnitudy. Jde o horkou obří hvězdu, jejíž vzdálenost, na úrovni dnešních znalostí odhadujeme na zhruba 1100 světelných roků. V od nás pozorovatelné části souhvězdí se nejjasnější stálice pohybují okolo 3. hvězdné velikosti. Nejjasnější hvězdou v severní polovině souhvězdí je Tureis ( Ró Lodní zádě ). Dosahuje 2,8. magnitudy. Je viditelná i z území našeho státu nevysoko nad obzorem. Jde o žlutobílou hvězdu ve vzdálenosti okolo 64 světelných roků. V severní části souhvězdí, v pásu mléčné dráhy, se nachází dvojice otevřených hvězdokup, které mohou být viditelné i prostýma očima jako mlhavé skvrnky. Na obloze je od sebe dělí jen 1,3 stupně. Mají katalogová označení M 47 a M 46. Mnohem výraznější z nich je M 47 s celkovou jasností okolo 4,5. magnitudy. M 46 dosahuje celkově okolo 6. magnitudy. Prostýma očima je také možné spatřit otevřenou hvězdokupu M 93. Nachází se ještě o několik stupňů jižněji než výše zmíněná dvojice hvězdokup. S celkovou jasností okolo 6. magnitudy může být její spatření z území našeho státu značně problematické, pro nízkou jasnost, malou výšku nad obzorem a všudypřítomné světelné znečištění.