Perseus

Perseus ( latinsky Perseus, zkratka Per ) zachránil ke skále řetězy přikovanou Andromedu před spáry mořského netvora. Je jedním z původních 48 starořeckých souhvězdí. S rozlohou 615 stupňů čtverečních zaujímá 24. místo v pořadí velikosti. Řadíme ho k souhvězdím zimní oblohy, střed hvězdného obrazce vrcholí o půlnoci začátkem listopadu. Je u nás částečně cirkumpolární. Prochází jím mléčná dráha. Ve směru souhvězdí Persea se jeví mléčná dráha nejužší a díváme se jím k okrajovým částem Galaxie. Perseus hraničí se souhvězdím Berana, Býka, Vozky, Žirafy, Kasiopeji, Andromedy a Trojúhelníku. Souhvězdí obsahuje 1 hvězdu jasnější 2. magnitudy, celkem 5 hvězd je zde jasnějších 3. magnitudy, celkem 15 hvězd jasnějších 4. magnitudy a asi 42 hvězd je jasnějších 5. magnitudy.

Nejvýraznější stálicí souhvězdí je Mirfak ( Alfa Persea ), někdy také nazývaná Algenib, s jasností 1,8. magnitudy. Jde o žlutobílého veleobra spektrálního zařazení F5, ve vzdálenosti někde mezi 500 až 600 světelných roků od Země ( pravděpodobně ve vzdálenosti okolo 510 světelných roků ). Nažloutlého odstínu hvězdy si můžete všimnout již při pozorování prostýma očima. Mirfak má přibližně 5000 krát větší zářivý výkon než naše Slunce a skutečným průměrem předčí naši denní hvězdu velmi zhruba 60 krát. Povrchová teplota hvězdy dosahuje asi 6300 Kelvinů.

Mirfak se nachází uvnitř rozptýleného hvězdného seskupení s označením Melotte 20. Jde o poměrně mladou a blízkou hvězdokupu, jejíž stáří odhadujeme na asi 50 milionů roků a vzdálenost na asi 500 až 600 světelných roků. Mirfak se do hvězdokupy nepromítá náhodou, ale je s největší pravděpodobností jejím nejjasnějším členem. Hvězdy patřící k seskupení Melotte 20 se na obloze rozprostírají na ploše o velikosti asi 4 stupňů. To se bavíme ale pouze o centrální části, s okrajovými oblastmi zabírá hvězdokupa nemalou část souhvězdí Persea. Hvězdokupu tvoří více než 100 stálic a nejjasnější z nich můžete v blízkém okolí Mirfaku spatřit i prostýma očima, jelikož se pohybují okolo 5. hvězdné velikosti. Asi 12 hvězd je zde jasnějších 6. magnitudy. Nejvíce z nich leží jižně a východně od Alfy Persea. Jde převážně o horké mladé hvězdy spektrální třídy O a B. Drtivá většina z nich se pohybuje vesmírným prostorem stejným směrem, což je další důkaz, že nejde jen o zdánlivou, ale skutečnou skupinu hvězd se společným původem. Tuto asociaci známe pod označením Perseus OB 3.

Součástí Melotte 20 je nejspíše i nápadná Delta Persea. Leží necelé 4 stupně jihovýchodně od Mirfaku. Dosahuje 3,0. magnitudy. Je modrým obrem spektrálního zařazení B5. Odhadujeme, že hvězda má zhruba desetkrát větší průměr než naše Slunce. Velmi rychle rotuje okolo vlastní osy, v důsledku čehož bude silně zploštělá.

Psí Persea je nejspíše také součástí hvězdokupy. Najdete ji jihovýchodně od Mirfaku-necelé 3 stupně. Dosahuje 4,3. magnitudy. Také je modrou hvězdou spektrálního zařazení B5. I ona se vyznačuje vysokou rotační rychlostí okolo vlastní osy. V rovníkové oblasti je obklopena plynným diskem.

Jedním z nejvzdálenějších členů Melotte 20 by mohla být i Epsilon Persea. Ta leží asi 11 stupňů jihovýchodně od jádra hvězdokupy. Dosahuje 2,9. magnitudy. Je modrou hvězdou spektrálního zařazení B0. Odhadujeme, že má 7 až 8 krát větší průměr než Slunce. Povrchová teplota se pohybuje okolo 27 000 Kelvinů. Její hmotnost je pravděpodobně dostatečná k tomu, aby jednou vybuchla ve formě supernovy. Rozbor spektra naznačuje, že má hvězdného společníka s oběžnou dobou 14 dnů.

Okrajovým členem hvězdokupy je možná též 48 Persea. Leží necelých 8 stupňů jihovýchodně od Mirfaku. Dosahuje 4,0. magnitudy. Je modrou hvězdou spektrálního zařazení B3. I u této hvězdy lze očekávat nápadně eliptický tvar v důsledku rychlé rotační rychlosti okolo vlastní osy. V rovníkové oblasti je obklopena plynným diskem.

Sigma Persea se pouze promítá do jižní části Melotte 20, není její součástí. Dosahuje 4,4. magnitudy a jde o oranžového obra spektrálního zařazení K3, ve vzdálenosti okolo 360 světelných roků.

Jota Persea leží 2,5 stupně západně od Mirfaku ( Alfa Persea ). Dosahuje 4,0. magnitudy. Není členem otevřené hvězdokupy Melotte 20. Leží pouhých 34 světelných roků od Země. Jde o žlutou hvězdu spektrálního zařazení G0. Odhadujeme, že má přibližně 1,4 krát větší průměr než Slunce. Hmotnost má také o něco větší než naše denní hvězda. Povrchová teplota činí přibližně 6000 Kelvinů.

Théta Persea je k mání v západní části souhvězdí, v blízkosti hranice s Andromedou. Dosahuje 4,1. magnitudy a je nažloutlou stálicí spektrálního zařazení F7. Nachází se asi 36 světelných roků od Země. Má přibližně o třetinu větší průměr než Slunce a také o něco větší hmotnost. Povrchová teplota se pohybuje okolo 6200 Kelvinů. Kolem společného těžiště obíhá s červeným trpaslíkem spektrálního zařazení M1, v dlouhé periodě velmi zhruba 2700 roků.

V severní části souhvězdí svítí Gama Persea. Leží necelých 5 stupňů severozápadně od Mirfaku. Dosahuje 2,9. magnitudy. Jde o zákrytovou dvojhvězdu s velmi dlouhou periodou 14,6 roku. Dvojici tvoří žlutá hvězda spektrálního zařazení G8, průvodce je bílou stálicí spektrálního zařazení A2. Poslední zákryt složek proběhl v roce 2005, příští nastane v roce 2019. Dvojice obíhá kolem společného těžiště po silně výstředné dráze, během oběhu se vzdálenost mezi nimi mění mezi asi 2 až 18 astronomickými jednotkami. Gama Persea při zákrytu zeslábne o 0,3. magnitudy, což je změna velice malá, ale přesto ji zkušený pozorovatel může zaznamenat již prostýma očima. Jde o jednu z nejjasnějších zákrytových dvojhvězd na obloze. Od nás ji dělí přibližně 243 světelných let ( s možnou chybou asi 4 % ).

Tau Persea můžete spatřit necelé 2 stupně jihozápadně od výše zmíněné Gama Persea. Dosahuje 3,9. magnitudy. Je žlutou obří hvězdou spektrálního zařazení G4. Od nás ji dělí přibližně 250 světelných roků. Jde o zákrytovou dvojhvězdu, kolem společného těžiště obíhá s bílou hvězdou patřící do spektrální třídy A, s periodou 4,42 roku. Dráha je velmi výstředná, vzdálenost se mezi hvězdami během oběhu mění mezi asi 1,1 až 7,2 astronomických jednotek. Během zákrytu, kdy žlutá hvězda přechází před bílou, jasnost poklesne o asi 1 desetinu hvězdné třídy. Domníváme se, že žlutá hvězda má zhruba 14 krát větší průměr než Slunce, bílá hvězda asi 2 krát větší průměr než Slunce. Povrchová teplota žlutého obra dosahuje zhruba 5200 Kelvinů, povrchová teplota bílé složky dosahuje zhruba 9000 Kelvinů.

Éta Persea se jmenuje Miram. Nachází se v severním výběžku souhvězdí, nedaleko hranice s Kasiopejou. Jde o oranžového veleobra spektrálního zařazení K3. Z odhadované a velmi nejisté vzdálenosti asi 900 světelných roků na nás svítí jako hvězda 3,8. magnitudy.

V severozápadním výběžku souhvězdí, v těsné blízkosti hranice s Andromedou svítí stálice s označením Fí Persea. Jde o hvězdu 4. velikosti, která mění nepravidelně jasnost v rozmezí 1 desetiny hvězdné třídy, což je změna příliš malá na pozorování prostýma očima. Fí Persea je mladým horkým modrým obrem spektrálního zařazení B2, ve vzdálenosti asi 700 světelných roků. Patří k takzvaným hvězdám se závojem-v rovníkové oblasti ji obklopuje disk plynu. Ve vzdálenosti asi 1 astronomické jednotky ji obíhá malá trpasličí hvězda.

Přesouváme se do severovýchodní části souhvězdí. Zde je také k vidění Lambda Persea. Dosahuje 4,2. magnitudy. Jde o bílou hvězdu spektrálního zařazení A0, ve vzdálenosti okolo 420 světelných let.

Mí Persea dosahuje 4,1. magnitudy. Jde o žlutého veleobra spektrálního zařazení G0. Vzdálenost odhadujeme na zhruba 900 světelných roků. Povrchová teplota se pohybuje okolo 5300 Kelvinů. Odhadujeme, že má přibližně 50 až 55 krát větší průměr než Slunce. Z rozboru spektra víme, že má hvězdného společníka s oběžnou dobou 0,78 let.

Ve východní části souhvězdí, nedaleko hranice s Vozkou, se nabízí stálice s označením 58 Persea. Dosahuje 4,2. magnitudy. Tato oranžová obří hvězda se nachází ve vzdálenosti okolo 800 světelných roků. Má průvodce - hvězdu patřící do spektrální třídy B nebo A, s oběžnou dobou 28,67 let.

Ný Persea svítí v centrální části souhvězdí, asi 8 stupňů jihovýchodně od Alfy Persea. Dosahuje 3,8. magnitudy. Jde o nažloutlou obří hvězdu spektrálního zařazení F5, ve vzdálenosti okolo 550 světelných roků. Odhadujeme, že má přibližně 20 krát větší průměr než Slunce. Povrchová teplota činí asi 6600 Kelvinů.

Ksí Persea svítí v jižní části souhvězdí. Dosahuje 4,0. magnitudy. Horký modrý obr spektrálního zařazení O7, s povrchovou teplotou asi 37 000 stupňů Celsia, hmotností několika desítek násobků hmoty našeho Slunce a svítivostí, která překonává zářivý výkon Slunce několik set tisíckrát. Kvapem tak spěje do neodkladného konce ve formě supernovy. Hvězda je stará jen několik milionů roků. Jde o jednu z nejžhavějších hvězd, které můžete vidět prostýma očima bez dalekohledu. Odhadujeme, že silným hvězdným větrem ztrácí zhruba 1 miliontinu sluneční hmoty ročně. Ksí Persea je částečně zastíněna mezihvězdným prachem, který její světlo zeslabuje. Nebýt jeho, byla by na pozemské obloze výrazně jasnější. Její vzdálenost odhadujeme na zhruba 1200 světelných roků. Rozbor spektra naznačuje, že má hvězdného společníka s oběžnou dobou necelých 7 dní.

U jižního okraje souhvězdí, v blízkosti hranice s Býkem, najdete stálici s označením Dzéta Persea. Je modrým obrem spektrálního zařazení B1. Od nás jej dělí značná vzdálenost, kterou odhadujeme na asi 1000 světelných roků. Na pozemské obloze dosahuje 2,8. magnitudy. Dzéta Persea je nejjasnějším členem hvězdné asociace Perseus OB 2. Asociace hostí spoustu mladých horkých hvězd spektrálních tříd O a B, se stářím pouhých několika milionů roků a některé otevřené hvězdokupy a mlhoviny v jižní části souhvězdí Persea, vše v prostoru o průměru asi 200 světelných roků. Se vzdáleností okolo 1000 světelných roků patří Perseus OB 2 k nejbližším hvězdným asociacím. Její součástí je i výše zmíněná Ksí Persea a také 40 Persea ( 5,0. magnitudy, spektrum B0 ). Ve vzdálené budoucnosti Dzéta Persea exploduje jako supernova. Domníváme se, že nyní má velmi zhruba 20 - ti násobek průměru našeho Slunce, zhruba 100 000 krát větší zářivý výkon a její povrchová teplota dosahuje asi 22 000 Kelvinů. Výpočty naznačují, že pokud byste odstranili mezihvězdný prach mezi námi a touto stálicí, byla by na pozemské obloze o asi 1 hvězdnou třídu jasnější.

Další jasnější hvězdou u jižního okraje souhvězdí je Atik ( Omikron Persea ). Leží 2 stupně západně od Dzéty Persea. Dosahuje 3,8. magnitudy. Atik je spektroskopickou dvojhvězdou. Skládá se z dvojice horkých modrých hvězd spektrální třídy B, obíhajících kolem společného těžiště s periodou 4,42 dne. Hlavní složka těsné dvojhvězdy má obří rozměry, průvodce je mnohem menší. Obě složky mají pravděpodobně silně eliptický tvar. Drobné světelné změny Atiku zaznamenají až citlivé měřící přístroje a jsou způsobeny právě eliptickým tvarem těchto rotujících hvězd. Vzdálenost systému odhadujeme na zhruba 1500 světelných roků.

Kappa Persea leží v západní části souhvězdí, asi 5,5 stupně jihozápadně od Alfy Persea. Dosahuje 3,8. magnitudy. Jde o oranžového obra spektrálního zařazení K0, ve vzdálenosti okolo 115 světelných roků. Jde o vícenásobný hvězdný systém.

Beta Persea nese název Algol ( Ďábelská hvězda, Démon ). Nachází se v západní části souhvězdí. Jde o zákrytovou proměnnou hvězdu, která mění jasnost v periodě 2,867 dne s rozmezím 2,1. až 3,4. magnitudy. To je natolik výrazná změna jasu, že si jí můžete lehce všimnout již na první pohled. Její nestálé jasnosti si nejspíše všimli už lidé žijící ve starověku. Světlo hvězdy zeslabuje 5 hodin, potom 20 minut setrvává na minimální hodnotě a pak dalších 5 hodin zjasňuje. Hlavní složka zákrytové dvojhvězdy patří do spektrální třídy B8, má přibližně 4 krát větší hmotnost než naše Slunce a asi 3 krát větší průměr. Povrchová teplota činí přibližně 13 000 Kelvinů. Průvodce patří do spektrální třídy K, má o něco větší průměr než její sousedka, avšak hmotnost jen asi 1 Slunce a je na povrchu mnohem chladnější-asi 4500 Kelvinů. Složky zákrytové dvojhvězdy od sebe dělí asi 10 milionů kilometrů a oběžná dráha je kruhová. Mimo zákryty je jasnost Algolu prakticky konstantní, takže se domníváme, že obě složky budou mít přibližně kulový tvar. Méně hmotná žlutooranžová hvězda se již nachází v pokročilém stádiu vývoje, kdy přechází do stádia podobra. Podle současných představ o vzniku hvězd předpokládáme, že obě složky dvojhvězdy jsou stejně staré. Vývojově pokročilejší by tedy měla být ta hvězda, která je hmotnější, jež ve shodě s teorií hvězdné stavby rychleji spotřebovává své zásoby jaderného paliva. V případě Algolu tak vzniká paradox, který vysvětlila až hypotéza mezi astronomy známá jako "pes požírá psa". Podle jejího scénáře se původně obě složky vyvíjely jako běžné osamocené hvězdy, přesně tak jak jim to předepisuje vývojová teorie. Hmotnější složka ve svém jádře rychleji vyčerpala zásoby jaderného paliva, začala se rozpínat a měnit v obra. V těsné dvojhvězdě však pro poklidné zvětšování objemu není dostatek prostoru. Ve svém rozpínání je omezena jistým hraničním objemem, zvaným Rocheův lalok. Vlivem oběhu kolem hmotného středu soustavy i vlivem přitažlivosti druhé složky je hvězda deformována do tvaru kapky, mířící špičkou směrem k druhé složce. Ze špičky kapkovitě protažené hvězdy začne odtékat proud hvězdného materiálu směrem k druhé, vývojově opožděné složce. Na druhou složku může přetéct významná část hmoty hvězdy a poměry hmotností v dvojhvězdné soustavě se tak převrátí. Původně primární složka se tak stane tou méně hmotnou z dvojice. V tomto stádiu se nachází Algol dnes. V budoucnu si však obě hvězdy nezůstanou nic dlužny - nyní hmotnější složka se začne rozpínat a až vyplní svůj Rocheův lalok, začne druhé složce ukradenou látku vracet.

Algol je však vícenásobným hvězdným systémem. Ve vzdálenosti asi 2,5 astronomických jednotek od zákrytové dvojhvězdy obíhá třetí složka systému. Jeden oběh dokončí za 680 dnů a zákrytů se nezúčastňuje. Je bílá, patří do spektrální třídy A a domníváme se, že má zhruba 1,5 krát až 2 krát větší průměr než naše Slunce. Vícenásobný hvězdný systém Algol dělí od Země asi 93 světelných roků.

Jen 2,2 stupně jižně od Algolu se nachází další proměnná hvězda s označením Ró Persea. Jde o červeného obra spektrální třídy M, který mění polopravidelně jasnost mezi 3,3. až 4,0. magnitudy. Byly vysledovány periody v délce trvání asi 50 dnů a 1100 dnů. Změna jasu způsobená pulsacemi hvězdy je dostatečná k tomu, aby byla zaznamenatelná i prostýma očima. Vzdálenost proměnné hvězdy odhadujeme na více než 300 světelných roků, její průměr na přibližně 155-ti násobek našeho Slunce a je asi 3500 krát zářivější než naše denní hvězda. Povrchová teplota činí zhruba 3500 stupňů Kelvina.

V jihozápadním rohu souhvězdí ještě stojí za zmínku stálice s označením 16 Persea. Leží 4,5 stupně jihozápadně od Algolu. Dosahuje 4,2. magnitudy. Jde o nažloutlou hvězdu spektrálního zařazení F2, ve vzdálenosti okolo 120 světelných roků. Odhadujeme, že má asi 4,5 krát větší průměr než Slunce.

Jedním z nejhezčích objektů svého druhu na obloze je bezesporu dvojice otevřených hvězdokup s označením Chí a h Persea. Známé jsou také pod katalogovým označením NGC 884 a NGC 869. Dvojici hvězdokup najdeme v severozápadní části souhvězdí. S celkovou jasností okolo 4. magnitudy jsou pohodlně viditelné i prostýma očima. Za horších pozorovacích podmínek splývají neozbrojenému oku v jednu velkou mlhavou skvrnu eliptického tvaru, protaženou ve směru severozápad-jihovýchod o délce asi 1 stupně a šířce 0,5 stupně. Za velmi dobrých pozorovacích podmínek spatříte tuto mlhavou skvrnu "zrnitou" a uprostřed zúženou. Dobře jsou patrná dvě světlejší jádra. Každá z hvězdokup zabírá na obloze plochu o velikosti asi 0,5 stupně ( přibližná velikost Měsíčního úplňku ) a jádra obou hvězdokup na obloze dělí asi 0,4 stupně. Skutečný průměr každé z nich dosahuje i s okrajovými oblastmi téměř 100 světelných roků. Vzájemná blízkost a podobnost NGC 884 a NGC 869 není náhodná. Obě vznikly z jednoho obřího mezihvězdného mračna, s přimhouřením jednoho astronomického oka v prakticky stejnou dobu. Jejich stáří odhadujeme jen na několik málo milionů roků, jsou tedy velmi mladé. Studium jednotlivých hvězd v obou hvězdokupách však nasvědčuje tomu, že NGC 884 vznikla o několik milionů let dříve než její sousedka. Jejich vzdálenost od Země odhadujeme někde mezi 7000 a 8000 světelnými roky. Leží již v sousedním, vnějším spirálním ramenu Galaxie, které jsme pojmenovali Rameno Persea. To, že je z takto velké dálky snadno vidíme i prostýma očima a dokonce v nich bez optických pomůcek dokážeme rozlišit jednotlivé stálice, svědčí o jejich velké svítivosti. Každá z hvězdokup hostí několik tisíc stálic, z nichž nejjasnější jsou velmi svítivé modré obří hvězdy, které se blíží k šesté magnitudě, lze však mezi nimi najít i několik chladných červených veleobrů. Velké množství hvězd je proměnných, jas mění většinou polopravidelně nebo nepravidelně. NGC 884 a NGC 869 jsou součástí rozsáhlého hvězdného komplexu - spolu s několika dalšími otevřenými hvězdokupami a mlhovinami tvoří asociaci Perseus OB 1.

Otevřenou hvězdokupu M 34 ( NGC 1039 ) najdete v západní části souhvězdí, poblíž hranice s Andromedou. S celkovou jasností okolo 5,5. magnitudy je na temné obloze viditelná i prostýma očima, ovšem jen jako mlhavá skvrnka. Na obloze má hvězdokupa rozměr asi 40 úhlových minut. Nejjasnější hvězda zde dosahuje pouze 7,3. magnitudy, ostatní jsou již 8. hvězdné velikosti a slabší, prostýma očima je tudíž nespatříte. M 34 obsahuje několik stovek hvězd soustředěných v pomyslné kouli o průměru asi 20 světelných let. Mezi nimi byly objeveny asi 2 desítky bílých trpaslíků. S odhadovaným stářím okolo 200 milionů roků patří ke středně starým otevřeným hvězdokupám. Její vzdálenost dnes odhadujeme na asi 1400 světelných roků. M 34 patří do skupiny otevřených hvězdokup označovaných jako "Místní asociace". Vykazuje totiž stejný pohyb vesmírným prostorem jako několik dalších, k Zemi blízkých hvězdokup, mezi něž patří například výše zmíněná Melotte 20, Plejády ze souhvězdí Býka, NGC 2516 a IC 2602 - obě z jižního souhvězdí Lodní kýl a také Stephenson 1 ze souhvězdí Lyry.