Orion

Orion ( latinsky Orion, zkratka Ori ) je jedním z nejkrásnějších a nejvýraznějších souhvězdí na celé obloze. Výrazné sedmihvězdí nelze na zimní obloze přehlédnout. Orion je na obloze zobrazován jako lovec bránící se útoku Býka. V jedné ruce drží štít a v druhé kyj. Podle legendy byl usmrcen Štírem. I posmrtně se tomuto nebezpečnému tvorovi vyhýbá-když Orion vychází, Štír zapadá a naopak. Je dominantním zimním souhvězdím, vrcholí o půlnoci v polovině prosince. Leží na okraji mléčné dráhy a prochází jím nebeský rovník. S rozlohou 594 stupňů čtverečních zaujímá 26. místo v pořadí velikosti. Hraničí se souhvězdím Blíženců, Býka, Eridana, Zajíce a Jednorožce. Orion obsahuje 2 hvězdy jasnější 1. magnitudy, celkem 5 hvězd v souhvězdí je jasnějších 2. magnitudy, 8 hvězd je jasnějších 3. magnitudy, 15 hvězd je jasnějších 4. magnitudy a asi 50 hvězd je jasnějších 5. magnitudy.

Nejprve si představíme základní sedmihvězdí Oriona a potom se budeme věnovat slabším hvězdám v souhvězdí.

Alfa Oriona nese název Betelgeuze ( někdy se píše také jako Betelgeuse ). Jde o oranžovočervenou veleobří hvězdu spektrálního zařazení M2, tvořící levé Orionovo rameno. Jelikož je na pozemské obloze jasnější 1. hvězdné velikosti, všimnete si oranžového odstínu hvězdy bez problémů již prostýma očima. Její barva pěkně kontrastuje s ostatními modrobílými hvězdami souhvězdí. Vzdálenost Betelgeuze odhadujeme v současné době na přibližně 643 ( + - 146 ) světelných roků. Jde o skutečnou nefalšovanou superstar. Průměr tohoto obřího plynového supermonstra odhadujeme na 1,5 miliardy kilometrů, má tedy asi tisíckrát větší průměr než naše Slunce. Pokud bychom ji umístili do středu naší sluneční soustavy, sahal by její okraj až někde k oběžné dráze Jupitera, možná i největší planeta naší sluneční soustavy by se ocitla pod jejím povrchem. Vnější vrstva atmosféry, takzvaná chromosféra, se však rozprostírá do ještě mnohem větší vzdálenosti, v naší sluneční soustavě by sahala až někam k dráze planety Saturn. Jelikož však vzdálenost ke hvězdě neznáme s dostatečnou přesností, berte tyto údaje s rezervou. Pro porovnání-chromosféra Slunce sahá do vzdálenosti asi 10 000 kilometrů od viditelného "povrchu". Betelgeuze zkrátka na ničem nešetřila. Takto obří hvězdy jsou však v Galaxii vyjímečné. Betelgeuze svou velikostí dominuje spolu s hvězdou Antares ze souhvězdí Štíra prostoru v okruhu 1000 světelných roků od Země. Při takovémto rozměru a hrubě odhadované hmotnosti přibližně 15-ti násobku našeho Slunce je zřejmé, že vnější vrstvy hvězdy musí být velice řídké. Hustota je nižší než 1 tisícina hustoty vzduchu při mořské hladině! Hvězda si ani nedokáže udržet kulový tvar, je dosti nesymetrická a velkou část hmoty ztrácí silným hvězdným větrem. Na jejím povrchu se nachází obří výstupné a sestupné proudy, které se jako obrovské buňky vynořují a zase mizí v útrobách hvězdy. Stejně jako na povrchu naší denní hvězdy, tak i na povrchu Betelgeuze se nachází skvrny, některé z nich však dosahují gigantických rozměrů. Prostřednictvím Hubbleova kosmického teleskopu byla na povrchu objevena velká jasná bílá skvrna, jejíž teplota přesahuje o přibližně 2000 stupňů Celsia teplotu okolního povrchu, která dosahuje přibližně 3000 stupňů Celsia. Betelgeuze se stala první hvězdou, kterou se podařilo pozorovat nikoliv jen jako světelný bod, ale jako malý kotouček. Předurčili ji k tomu její relativní blízkost od nás a veleobří rozměry. Úhlový průměr optického kotoučku hvězdy přitom při pohledu ze Země dosahuje pouze asi 0,055 úhlové vteřiny, v ultrafialovém oboru má však disk dvakrát větší průměr, což je dáno již zmíněnou, rozsáhlou vnější chromosférou. Hvězdy tohoto typu jsou obvykle jasnosti nestálé a ani Alfa Oriona není v tomto směru výjimkou. Řadíme ji k polopravidelným proměnným-jasnost mění mezi 0,2. až 0,9. magnitudy s periodou necelých 6 let. Drobnější světelné změny lze vysledovat i v periodě necelých 400 dnů a dalších kratších cyklů. Jasnost veleobra však může klesnout až k 1,2. magnitudy. Betelgeuze je tak nejjasnější proměnnou hvězdou na obloze, jejíž světelné změny lze zaznamenat i prostýma očima. Hlavní příčinou nestálé jasnosti hvězdy jsou pulsace. Nevyhnutelná budoucnost hvězdy nese jméno Supernova, kdy se tak stane zatím nevíme ( každopádně stane se tak v astronomicky krátké době ) a nevíme ani, jestli se jako lidstvo konce této nevšední hvězdy vůbec dožijeme. Pozůstatkem kdysi grandiózního veleobra bude pravděpodobně miniaturní neutronová hvězda. Betelgeuze je jedním z vrcholů zimního trojúhelníku, zbylé dva tvoří Sírius ( Alfa Velkého psa ) a Procyon ( Alfa Malého psa ).

Rigel ( Beta Oriona ) je s jasností 0,1. magnitudy osmou nejjasnější hvězdou na obloze. Tvoří pravou nohu Oriona. Jde o modrobílého veleobra spektrálního zařazení B8, ve vzdálenosti pravděpodobně mezi 800 a 900 světelných roků. Namodralý odstín hvězdy upoutá již při pohledu prostýma očima. Povrchová teplota činí přibližně 11 500 Kelvinů, hmotnost odhadujeme na asi 18 až 20-ti násobek našeho Slunce. Svítivost dosahuje řádově desítek tisíců násobku Slunce, průměr hvězdy pravděpodobně přesahuje 90 milionů kilometrů. Stálice tohoto typu jsou i v širším slunečním okolí vzácné. Obří rozměry v kombinaci s poměrně vysokou povrchovou teplotou je činí snadno viditelnými i na velké vzdálenosti. Stáří hvězdy hrubě odhadujeme na 8 až 10 milionů roků. Beta Oriona také vykazuje drobné a nepravidelné změny jasnosti. Rigel není osamocenou stálicí, jde minimálně o trojhvězdný systém. Hlavní složku doprovází dvojice slabších modrobílých hvězd. I Rigel v budoucnu čeká oslnivý zánik ve formě supernovy.

Gama Oriona nese název Bellatrix a s jasností 1,6. magnitudy je třetí nejjasnější hvězdou souhvězdí. Tvoří pravé rameno Oriona. Jde o modrého obra spektrálního zařazení B2, ve vzdálenosti přibližně 250 světelných roků. Z výrazného sedmihvězdí tvořícího kostru Oriona je nám nejbližší stálicí. Patří k eruptivním proměnným hvězdám. Světelné změny však nejsou větší než několik setin magnitudy a prostýma očima tedy nezaznamenatelné. Odhadujeme, že Bellatrix má asi 6 krát větší průměr než naše Slunce a její hmotnost by mohla být osmi či devítinásobkem naší denní hvězdy. Povrchová teplota se pohybuje okolo 22 000 Kelvinů. Její stáří by se mohlo pohybovat okolo 20 milionů roků.

Saiph ( Kappa Oriona ) dosahuje na obloze 2,1. magnitudy. Tvoří levou nohu Oriona. Jde o modrého obra spektrálního zařazení B0, ve vzdálenosti okolo 650 světelných roků. Odhadujeme, že má přibližně 11 krát větší průměr než naše Slunce. Povrchová teplota se pohybuje okolo 26 500 Kelvinů. Hmotnost hrubě odhadujeme na 15 až 17 hmotností Slunce. Saiph je tedy pravděpodobně předurčena k výbuchu supernovy. Domníváme se, že hvězda vznikla před 10 až 12 miliony roků.

Alnilam ( Epsilon Oriona ) je prostřední hvězdou pásu nebeského lovce Oriona. Na obloze svítí jako stálice 1,7. magnitudy. Je modrou hvězdou obřích rozměrů, spektrálního zařazení B0. Její hmotnost činí několik desítek hmotností Slunce a během několika milionů let by měla dospět do stádia supernovy. Z povrchu stálice vane silný hvězdný vítr dosahující rychlosti okolo 2000 kilometrů za sekundu. Alnilam je od nás velmi daleko, odhady vzdálenosti mluví o více než 1300 světelných letech. Jde o velmi mladou hvězdu, její stáří činí jen několik milionů roků.

Východní hvězdou Orionova pásu je Alnitak ( Dzéta Oriona ). Dosahuje 1,7. magnitudy a je horkým modrým obrem spektrálního zařazení O9, ve vzdálenosti přibližně 1100 světelných roků. Povrchová teplota dosahuje přibližně 30 000 Kelvinů. Hvězda tak září nejvíce v ultrafialovém oboru. Její stáří činí jen několik milionů roků. Vyznačuje se velmi silným hvězdným větrem. Jde o vícenásobný hvězdný systém. Hlavní složku obíhají další dvě modré hvězdy, patřící do spektrální třídy B. I Alnitak jednou exploduje ve formě supernovy.

Mintaka ( Delta Oriona ) je stálicí druhé hvězdné velikosti ( 2,2. magnitudy ) a západní z trojice hvězd tvořících Orionův pás. Z této trojice je také nejslabší. Tento modrý obr spektrálního zařazení O9 se nachází přibližně 1100 světelných roků od Země. Jde také o vícenásobný hvězdný systém a navíc zákrytovou dvojhvězdu. Mintaka mění jasnost mezi 2,2. a 2,4. magnitudy v periodě 5,73 dne. Tyto změny může zkušený pozorovatel zaznamenat i při pohledu prostýma očima. Systém Mintaka je také poměrně mladý, se stářím pouhých několik milionů roků.

Tři jasné hvězdy Orionova pásu obklopuje bohaté hvězdné sdružení s označením Collinder 70. Vynikne až v dalekohledech, ale hrstku jejích nejjasnějších členů můžete na temné obloze spatřit i prostýma očima. Tato bohatá a velká otevřená hvězdokupa hostí více než stovku stálic a rozkládá se na ploše o velikosti asi 3,5 stupně. Nejjasnější z nich dosahují 5. magnitudy a většina z nich vykazuje bílý či modrobílý odstín. Jen asi 5 stálic je zde jasnějších 6. magnitudy, pokud nepočítáme 3 jasné hvězdy Orionova pásu. Přibližně ¾ stupně západně od Alnilamu ( Epsilon Oriona ) se nachází hvězda s označením VV Oriona. Jde o zákrytovou proměnnou. Jas mění mezi 5,3. a 5,6. magnitudy, v periodě 1,485 dne. Obě složky zákrytové dvojhvězdy patří do spektrální třídy B. Collinder 70 klademe do vzdálenosti okolo 1300 světelných roků.

Nastal čas opustit okolí Orionova pásu a podívat se do míst, kde bývá zobrazována hlava nebeského lovce. Při pohledu prostýma očima zde spatříte trojici navzájem si blízkých stálic 3,4., 4,1. a 4,4. magnitudy ( Lambda, Fí 2 a Fí 1 Oriona ), v trojúhelníkové formaci. Nejjasnější z trojice je ta severní - Lambda Oriona, kterou známe pod jménem Heka ( také někdy nazývaná jako Meissa ). Dosahuje 3,4. magnitudy a je horkou modrou hvězdou spektrálního zařazení O8, ve skutečnosti však jde o vícenásobný hvězdný systém. Fí 1 Oriona se nachází asi 0,5 stupně jižně od Lambdy Oriona. Dosahuje 4,4. magnitudy. Jde o modrou obří hvězdu spektrálního zařazení B0. Fí 2 Oriona dosahuje 4,1. magnitudy. Je oranžovým obrem spektrálního zařazení K0, ve vzdálenosti okolo 115 světelných roků. Lambda a Fí 1 Oriona jsou nejjasnějšími členy otevřené hvězdokupy Collinder 69. Hvězdokupa leží podle současných poznatků ve vzdálenosti okolo 1100 světelných roků a na obloze zabírá plochu větší než 1 stupeň. Fí 2 Oriona není členem hvězdokupy-jen se do ní náhodně promítá. Prostýma očima lze na temné obloze spatřit ještě jednoho člena hvězdokupy - stálici s katalogovým označením HIP 26215. Ta dosahuje 5,6. magnitudy a leží asi ¼ stupně severně od Lambdy Oriona. Ostatní stálice v této oblasti jsou již slabší 6. hvězdné velikosti. Celkově hvězdokupa hostí několik desítek hvězd. Collinder 69 je velmi mladým hvězdným sdružením, se stářím jen několik milionů roků.

Nyní si popíšeme méně výrazné hvězdy v těle Oriona.

Stálici s označením 32 Oriona najdete 1,5 stupně východně od hvězdy Bellatrix ( Gama Oriona ). Dosahuje 4,2. magnitudy. Ve skutečnosti jde o dvojici modrých hvězd patřících do spektrální třídy B, ve vzdálenosti okolo 300 světelných roků. Okolo společného těžiště obíhají s periodou zhruba 600 roků.

Omega Oriona dosahuje 4,5. magnitudy. Svítí přes 4 stupně jihovýchodně od hvězdy Bellatrix ( Gama Oriona ). Jde o modrého obra spektrálního zařazení B3, ve vzdálenosti kterou hrubě odhadujeme na asi 1300 světelných roků. Hvězda velmi rychle rotuje okolo vlastní osy, vlivem velké odstředivé síly na rovníku bude mít nápadně zploštělý tvar. Vykazuje také menší změny jasnosti.

Sigma Oriona se nachází ¾ stupně jihozápadně od východní hvězdy Orionova pásu - Alnitak ( Dzéta Oriona ). Prostýma očima jeden světelný bod 3,6. magnitudy, ve skutečnosti složitý vícenásobný hvězdný systém skládající se nejméně z pěti složek, patřících převážně do spektrální třídy B, se stářím pouhých několik milionů roků. Systém se nachází velmi zhruba 1000 světelných roků od Země.

V místech kde je znázorňován meč Oriona se nachází trojice hvězd v jedné řádce v severojižním směru. Nejjasnější z nich je ta nejjižnější - Jota Oriona. Dosahuje 2,8. magnitudy. Jde o horkou hvězdu spektrálního zařazení O9, ve vzdálenosti okolo 1400 světelných roků. Ve skutečnosti jde o vícenásobný hvězdný systém. V její těsné blízkosti - asi 8 úhlových minut jihozápadně, se nachází slabší hvězda 4,6. magnitudy, která může být viditelná i prostýma očima. S Jotou Oriona tvoří pouze optickou dvojhvězdu. Některé indicie nasvědčují tomu, že Jota Oriona se zrodila ve Velké mlhovině v Orionu ( M 42 ) o které bude řeč níže.

V Orionově meči se nachází i hlavní atrakce celého souhvězdí a jeden z nejvyhledávanějších objektů na celé obloze - takzvaná Velká mlhovina v Orionu. Astronomům je také známá pod katalogovým označením M 42 nebo NGC 1976. Jde o velký komplex mezihvězdného plynu a prachu, ve vzdálenosti přibližně 1300 světelných roků. Jelikož jasnost objektu dosahuje 4,5. magnitudy, může být snadno viditelná na nepřesvětlené obloze i prostýma očima, jako slabší mlhavá skvrnka obklopující stálici 4. hvězdné velikosti-Théta Oriona. Přesto nemáme žádné záznamy o pozorování mlhoviny před vynálezem dalekohledu. Hvězda Théta Oriona se nachází v centrální části mlhoviny. Při pohledu pouhým okem se jeví jako jedna hvězda. Ve skutečnosti však jde o vícenásobný hvězdný systém, který je hlavním zdrojem světla mlhoviny. Všechny složky Théty Oriona jsou velmi mladé hvězdy se stářím nejvýše okolo jednoho milionu roků. Jsou horké, hmotné ( až několik desítek násobku hmotnosti Slunce ) a patří do spektrálních tříd O a B. Tyto stálice se zrodily uvnitř mlhoviny a jejich ultrafialové záření ionizuje okolní plyn, který potom září. V mlhovině také pozorujeme světlo hvězd rozptýlené na prachových částicích. Je nutno si však uvědomit, že hvězdy systému Théta Oriona jsou jen pověstnou špičkou ledovce. Ve skutečnosti mlhovina obsahuje tisíce dalších, méně svítivých stálic a další zde stále vznikají. Kromě vyspělých hvězd zde najdeme ještě objekty v různých vývojových stádiích, jako jsou například globule, ve kterých právě hvězdy vznikají. Mlhovina hostí také hvězdy obklopené protoplanetárními disky, ze kterých se tvoří planety, jsou tu i exoplanety všech typů a velikostí, z nichž některé putují mlhovinou osamoceně-bez hvězdy okolo které by obíhaly a také velké množství hnědých trpaslíků, což jsou objekty zaplňující mezeru mezi nízkohmotnými hvězdami a obřími planetami. Průměr mlhoviny činí několik desítek světelných roků. Při pohledu prostýma očima není Velká mlhovina v Orionu nijak okouzlující, její krása vynikne až v dalekohledu a zejména pak na fotografických záběrech.

Severní z trojice hvězd tvořící Orionův meč dosahuje 4,1. magnitudy. Pokud máte výborný zrak a kvalitní pozorovací podmínky tak si můžete i prostýma očima všimnout, že jde o těsnou dvojici hvězd. Nepůjde však o nic snadného. Nesou označení 42 a 45 Oriona a na obloze je od sebe dělí více než 4 úhlové minuty ( 252 úhlových vteřin ). První z nich dosahuje 4,6. magnitudy, druhá 5,2. magnitudy. Jde však pouze o optickou dvojhvězdu. Jasnější z dvojice je modrou hvězdou spektrálního zařazení B2, ve vzdálenosti možná mezi 700 a 800 světelných roků. Slabší z dvojice je žlutobílou hvězdou spektrálního zařazení F0, ve vzdálenosti okolo 360 světelných roků.

V severní části Orionova meče, asi 0,5 stupně severně od výše zmíněné dvojice stálic 42 a 45 Oriona můžete v místech s temnou oblohou spatřit mlhavou skvrnu. Jde o otevřenou hvězdokupu NGC 1981 s celkovou jasností asi 4,5. magnitudy. Rozkládá se na ploše o velikosti asi 25 úhlových minut. Nejjasnější stálice hvězdokupy se pohybují mezi 6. a 7. hvězdnou velikostí. Jde převážně o modré obry patřící do spektrální třídy B. NGC 1981 klademe také do podobné vzdálenosti jako Velkou mlhovinu v Orionu, tedy přibližně 1300 světelných roků.

Opouštíme oblast Orionova meče a dostáváme se do oblasti jeho pravé nohy. Zde svítí také stálice s označením 29 Oriona. Leží 2,5 stupně východně od hvězdy Rigel ( Beta Oriona ). Dosahuje 4,1. magnitudy. Jde o žlutého obra spektrálního zařazení G8, ve vzdálenosti okolo 160 světelných let.

Tau Oriona můžete spatřit asi 1,5 stupně severoseverovýchodně od hvězdy Rigel. Dosahuje 3,6. magnitudy. Jde o modrou hvězdu spektrálního zařazení B5. Od nás ji dělí zhruba 500 světelných roků. Domníváme se, že má 9 až 10 krát větší průměr než Slunce.

Éta Oriona dosahuje 3,3. magnitudy. Najdete ji necelé 3 stupně jihozápadně od západní hvězdy Orionova pásu - Mintaka ( Delta Oriona ). Prostýma očima jeden světelný bod, ve skutečnosti čtyřhvězdný systém. Všechny 4 složky pravděpodobně patří do spektrální třídy B. Primární složka je navíc zákrytovou dvojhvězdou s periodou 8 dnů. Během zákrytů jasnost Éty Oriona poklesne o asi 2 desetiny magnitudy. Vzdálenost této hvězdné partičky odhadujeme na velmi zhruba 1000 světelných roků.

Ró Oriona leží 4,5 stupně jihozápadně od hvězdy Bellatrix ( Gama Oriona ). Dosahuje 4,5. magnitudy. Je oranžovou obří hvězdou spektrálního zařazení K0, ve vzdálenosti okolo 340 světelných roků. Z rozboru spektra víme, že jde o dvojhvězdu s oběžnou dobou 1031 dnů. Další vzdálený průvodce dosahuje 8,5. magnitudy.

Nyní se dostáváme ke hvězdám tvořící Orionův štít.

Orionův štít je tvořený hvězdami 3. až 5. hvězdné velikosti. Nejjasnější z nich nese označení Pí 3 Oriona. Nachází se zhruba uprostřed štítu Oriona. Dosahuje 3,2. magnitudy. Jde o nažloutlou hvězdu spektrálního zařazení F6, ve vzdálenosti pouhých 26 světelných roků. Hvězda má asi 1,3 krát větší průměr než Slunce, povrchová teplota činí přibližně 6500 Kelvinů. Odhadujeme, že má asi 1,3 krát větší hmotnost než naše denní hvězda.

Pí 4 Oriona leží méně než 1,5 stupně jihojihovýchodně od výše zmíněné Pí 3 Oriona. Dosahuje 3,7. magnitudy. Z rozboru spektra víme, že jde o těsnou dvojici horkých modrých obrů patřících do spektrální třídy B, ve vzdálenosti zhruba 1000 až 1100 světelných roků. Oběžná doba kolem společného těžiště činí 9,5 dne.

V jižní části Orionova štítu se nachází hvězda s označením Pí 5 Oriona. Dosahuje 3,7. magnitudy. Jde o modrého obra spektrálního zařazení B3, ve vzdálenosti zhruba 1300 světelných roků. Má průvodce, hvězdu patřící do spektrální třídy B, s oběžnou dobou pouhých 3,7 dne.

Pí 6 Oriona tvoří jižní konec Orionova štítu. Dosahuje 4,5. magnitudy. Jde o oranžovou obří hvězdu spektrálního zařazení K2. Vzdálenost odhadujeme na 900 až 1000 světelných roků.

Přecházíme do severní poloviny Orionova štítu, kde září stálice s označením Pí 2 Oriona. Dosahuje 4,4. magnitudy. Jde o bílou hvězdu spektrálního zařazení A1, ve vzdálenosti okolo 225 světelných roků.

Pí 1 Oriona dosahuje 4,6. magnitudy. Je bílou hvězdou spektrálního zařazení A0. Od Země ji dělí přibližně 115 světelných roků. Nadbytek infračerveného záření naznačuje přítomnost prachové disku v okolí hvězdy.

Omikron 2 Oriona zakončuje Orionův štít ze severu. Dosahuje 4,1. magnitudy. Jde o oranžovou obří hvězdu spektrálního zařazení K2, ve vzdálenosti okolo 185 světelných roků.

Přesouváme se do severovýchodní části souhvězdí. Zde bývá zobrazována paže Oriona, ve které drží mohutný kyj.

Mí Oriona je "bicepsem" nebeského lovce. Leží 3 stupně severovýchodně od Betelgeuze ( Alfa Oriona ). Dosahuje 4,1. magnitudy. Jde o čtyřhvězdný systém ve vzdálenosti okolo 155 světelných roků. Systém můžeme popsat jako dvojitou dvojhvězdu. Hlavní složku patřící do spektrální třídy A obíhá žlutá ( nebo oranžová ) trpasličí hvězda s periodou 4,447 dne. Ve velké vzdálenosti pak leží dvojice nažloutlých hvězd patřících do spektrální třídy F. Ty obíhají kolem společného těžiště v podobné periodě 4,784 dne. Obě těsné dvojice hvězd obíhají kolem společného těžiště po velmi výstředné dráze v periodě 18,644 let. Odhadujeme, že hlavní složka systému, bílá hvězda patřící do spektrální třídy A, má přibližně 3 krát větší průměr než Slunce. Okolo ní kroužící žlutý, nebo oranžový trpaslík by mohl být svým průměrem podobný našemu Slunci, případně o něco menší. Vzdálená dvojice nažloutlých hvězd spektrální třídy F je vzájemně si velmi podobná. Odhadujeme, že každá z nich má zhruba 1,3 krát větší průměr než Slunce. Při pohledu prostýma očima se ovšem Mí Oriona jeví pouze jako jeden světelný bod.

Pěst Orionovy ruky tvoří dvojice prakticky stejně jasných stálic s označením Ksí a Ný Oriona. Tyto dvě hvězdy od sebe na obloze dělí jen něco přes 1 stupeň. Obě hvězdy jsou si podobné i svými parametry.

Ksí Oriona dosahuje 4,4. magnitudy. Jde o modrou hvězdu spektrálního zařazení B3, ve vzdálenosti okolo 600 světelných roků.

Ný Oriona dosahuje také 4,4. magnitudy. Také jde o modrou hvězdu spektrálního zařazení B3. Nachází se však poněkud blíže Zemi, ve vzdálenosti okolo 515 světelných roků.

Samotný Orionův kyj zaplňuje severovýchodní výběžek souhvězdí a je tvořený spíše slabšími hvězdami. Nejjasnější z nich nese označení Chí 1 Oriona. Dosahuje 4,4. magnitudy. Jde o žlutou hvězdu spektrálního zařazení G0. Od nás ji dělí pouhých 28 světelných roků. Svými parametry je dosti podobná našemu Slunci, je však mnohem mladší. S periodou 14,1 let ji obíhá po dosti výstředné dráze slabá hvězda-pravděpodobně červený trpaslík.

Chí 2 Oriona je také součástí lovcova kyje. Dosahuje 4,6. magnitudy. Jde o modrou veleobří hvězdu spektrálního zařazení B2. Víme jen, že je od nás hodně daleko, zatím prakticky neměřitelně daleko, řádově tisíce světelných roků. Její stáří činí jen několik milionů roků. Domníváme se, že hmotnost hvězdy je dostatečná k tomu, aby jednou vybuchla ve formě supernovy.

Z proměnných hvězd v Orionu je zajímavá U Oriona. Najdete ji v severním výběžku souhvězdí, v blízkosti stálice Chí 1 Oriona, jen asi 0,3 stupně jihovýchodně od ní. Patří k dlouhoperiodickým pulzujícím proměnným hvězdám typu Mira Ceti. Jasnost kolísá v rozmezí 4,8. až 13. magnitudy v periodě okolo 368 dnů, tedy jen o málo delší než jeden pozemský rok. V maximu jasnosti může být viditelná již prostýma očima, v minimu je na její spatření nutný alespoň amatérský dalekohled střední velikosti. Vzdálenost proměnné hrubě odhadujeme na přibližně 1000 světelných roků.

V západní části souhvězdí se nachází proměnná hvězda W Oriona. Leží pod štítem Oriona, necelé 2 stupně jihovýchodně od hvězdy Pí 6 Oriona ( 4,5. magnitudy ). Jasnost mění polopravidelně mezi 5,9. a 7,7. magnitudy v periodě přibližně 212 dní. Byly zaznamenány i delší variace jasnosti v periodě okolo 6,7 roku. Řadíme ji k takzvaným "uhlíkovým hvězdám". V dalekohledu vyniká její výrazný červený odstín. Poblíž maxima jasnosti může být pod temnou oblohou viditelná i prostýma očima jako velice slabá hvězda, poblíž hranice viditelnosti. Uhlíkové hvězdy jsou červení obři, v jejichž spektru pozorujeme intenzivní molekulové pásy uhlíku. W Oriona je jednou z hrstky hvězd tohoto typu, které mohou být na obloze viditelné bez použití přístrojů. Vzdálenost proměnné odhadujeme na 700 světelných roků od nás. V astronomicky krátké budoucnosti projde rychlou fází planetární mlhoviny a poté z hvězdy zbude zhroucené jádro-bílý trpaslík, který bude velmi pozvolna chladnout.

Velké množství horkých mladých stálic spektrální třídy O a B a spousta mlhovin, které pozorujeme ve střední části souhvězdí Oriona není dílem náhody. Tento velký soubor svítících i temných mlhovin, molekulových oblaků a mladých svítivých hvězd, nazýváme Orionův komplex. Na širokoúhlých infračervených snímcích je téměř celé souhvězdí zahalené komplexem plynných a prachových mlhovin. Nejnápadnějším členem je pouhým okem viditelná Velká mlhovina v Orionu ( M 42 ). Ta je pravděpodobně také středem asociace mladých hvězd ranných spektrálních typů, které tvoří souhvězdí Oriona. Orionova asociace zahrnuje několik tisíc hvězd, soustředěných zejména do tří výrazných skupin- v oblasti pásu, meče a hlavy Oriona. Jádro komplexu od nás leží ve vzdálenosti přibližně 1300 světelných roků, patří tedy k nejbližším velkým oblastem překotného zrodu hvězd. Rozsah celého komplexu činí několik stovek světelných roků.

Asociace Orion OB 1 se skládá ze čtyř podskupin, jejichž nejjasnější zástupce můžete pozorovat i prostýma očima. Jsou seřazeny od severu k jihu podle klesajícího stáří:

• Orion OB1a - skupina hvězd severozápadně od pásu Oriona s průměrným věkem asi 12 milionů let. V rámci této skupiny je další podskupina známá jako skupina 25 Orionis .
• Orion OB1b - tři jasné hvězdy ζ Ori (Alnitak), ε Ori (Alnilam) a δ Ori (Mintaka), které tvoří asterismus známý jako "pás Oriona" a slabší hvězdy. Tato skupina má průměrné stáří přibližně 8 miliónů let a je dále rozdělena do tří podskupin.
• Orion OB1c - hvězdy v meči Oriona , 3-6 milionů let staré
• Orion OB1d - hvězdy z mlhoviny v Orionu ( M42 ) - nejmladší hvězdy

Převzato z: en.wikipedia.org/wiki/Orion_OB1_Association