Býk

Býk ( latinsky Taurus, zkratka Tau ) je rozsáhlé a výrazné zvířetníkové souhvězdí známé už v nejstarších kulturách. Na ekliptice jej najdeme mezi Blíženci a Beranem, nad souhvězdím Oriona. Řadíme ho k zimním souhvězdím. Obrazec hvězd připomíná hlavu s rohy a přední polovinu těla býka, zbylé části těla jsou podle legendy ponořené ve Středozemním moři. Hlavu Býka vyznačuje trojúhelníkový obraz otevřené hvězdokupy Hyády, v jeho oku září nejjasnější hvězda souhvězdí - oranžový Aldebaran. Ke stálicím Beta a Dzéta sahají rohy. Na hřbetě se pak veze půvabná hvězdokupa - Plejády. Střed hvězdného obrazce vrcholí o půlnoci koncem listopadu. S rozlohou 797 stupňů čtverečních jde o 17. největší souhvězdí. Býk sousedí se souhvězdím Vozky, Persea, Berana,Velryby, Eridanu, Oriona a Blíženců. Souhvězdí obsahuje 1 hvězdu jasnější 1. hvězdné velikosti, 2 stálice jsou jasnější 2. hvězdné velikosti, 4 stálice jsou jasnější 3. hvězdné velikosti, 16 stálic je jasnějších 4. hvězdné velikosti a asi 50 stálic je jasnějších 5. hvězdné velikosti. Ve směru souhvězdí Býka se díváme k okrajovým částem Galaxie, k jejímu anticentru.

Nejjasnější stálicí souhvězdí s jasností 0,9. magnitudy je Aldebaran ( Alfa Býka ), tvořící oko Býka. Tento obr spektrálního zařazení K5 leží asi 65 světelných roků od Země. Jeho oranžového zabarvení si jistě všimnete již při pohledu prostýma očima. Skutečný průměr hvězdy odhadujeme na přibližně 60 milionů kilometrů, povrchová teplota činí zhruba 4000 Kelvinů. U oranžových a červených obrů nejsou výjimkou mírné změny jasnosti - to je i případ Aldebaranu, jeho jas nepravidelně kolísá o dvě desetiny magnitudy. Příčinou světelných změn jsou pulsace. Jde o poměrně starou hvězdu s velmi pomalou rotací ( jedna otočka trvá přibližně 2 pozemské roky; pro srovnání: Slunce se otočí kolem své osy přibližně za měsíc ). Alfa Býka se nepohybuje prostorem osamoceně, ve vzdálenosti přibližně 600 astronomických jednotek kolem ní pravděpodobně krouží červená trpasličí hvězda ( spektrum M2 ).

Objekty největšího zájmu v Býku jsou dvě velmi jasné otevřené hvězdokupy - Hyády a Plejády. Začneme povídáním o té jasnější a bližší. Hyády ( Melotte 25 ) vytvářejí v souhvězdí Býkovu hlavu a její nejjasnější stálice jsou uspořádány do tvaru písmene V. Ze západu obklopují nejjasnější hvězdu souhvězdí Aldebaran. K Hyádám ale Aldebaran nepatří, promítá se do nich pouze náhodou. Centrum hvězdokupy leží asi 150 světelných roků od Země, Alfa Býka je nám tedy o více než polovinu blíže. Hyády jsou jednou z nejbližších a nejhezčích hvězdokup. Již prostým okem můžete za dobrých podmínek spatřit v její centrální části více než 10 nejjasnějších hvězd. Do 6. hvězdné velikosti obsahují Hyády necelé 4 desítky stálic, do 5. hvězdné velikosti obsahují asi 15 stálic, 5 z nich je jasnějších 4. hvězdné velikosti. Hyády obsahují více než 130 hvězd jasnějších 9. hvězdné velikosti a samozřejmě spoustu ještě slabších. Pokud se podíváte na spektrální zařazení několika desítek nejjasnějších hvězd Hyád zjistíte, že se pohybují v rozmezí spektra A1 až K7. Hvězdokupa však také hostí slabé hvězdy. Patří mezi ně červení, bílí a hnědí trpaslíci. Bezpochyby zde také najdeme množství planetárních soustav. Seskupení hvězd ve tvaru písmene V, o průměru asi 5 stupňů je pouze centrální částí hvězdokupy, se skutečným průměrem okolo 12 světelných let. Celkově má hvězdokupa několik set členů. Na obloze jsou rozložené na ploše o průměru asi 25 stupňů. Některé z nich už leží v sousedních souhvězdích až 40 světelných let od centra hvězdokupy. Téměř všechny hvězdy této skupiny se pohybují prostorem po rovnoběžných drahách, proto hovoříme o pohybové hvězdokupě. Dráhy hvězd se v důsledku perspektivy zdánlivě sbíhají na obloze nad hvězdou Betelgeuze ze sousedního souhvězdí Orionu. Hvězdný proud Hyád se od nás pozvolna vzdaluje. V příštích milionech let se budou Hyády na pozemské obloze pozvolna zmenšovat a slábnout, až se docela ztratí pohledu neozbrojenýma očima a k jejich pozorování bude nutný dalekohled. Nejvzdálenější známou hvězdou, která kdysi byla součástí hvězdokupy je Jota z jižního souhvězdí Hodiny. V současnosti se nachází zhruba 130 světelných roků od jádra své mateřské hvězdokupy. Jota Hodin je žlutou trpasličí hvězdou, o něco větší než Slunce a nachází se ve vzdálenosti okolo 55 světelných roků od Země. S jasností 5,4. magnitudy je na jižní obloze viditelná i prostýma očima. Dnes již víme, že je obklopena planetární soustavou. Hvězdokupa už rozhodně nepatří k nejmladším-její stáří se odměřuje stovkami milionů let ( nejčastěji se odhady pohybují mezi 600 až 900 milionů roků ). Nejjasnější hvězdou Hyád s jasností 3,4. magnitudy je Théta 2 Býka, bílá hvězda spektrálního zařazení A7. Vykazuje velmi drobné, prostýma očima nepostřehnutelné změny jasnosti, patří k proměnným hvězdám typu Delta Štítu. Již při pohledu pouhýma očima si v její těsné blízkosti ( 5,6 úhlových minut severně ) všimnete druhé hvězdy-Théta1 Býka. Ta je pro změnu žlutým obrem ( spektrum G7 ), s jasností 3,8. magnitudy. Tato dvojice se nachází necelé 2 stupně jihozápadně od Aldebaranu. Další, na temné obloze snadno rozlišitelnou dvojhvězdou je Sigma Býka, se složkami 4,7. a 5,1. magnitudy, v odstupu 7,3 úhlové minuty. Obě hvězdy jsou bílé, patří do spektrální třídy A. Najdete je jen stupeň jihovýchodně od Aldebaranu. Druhou nejjasnější hvězdou Hyád je Epsilon Býka, známá též pod jménem Ain. Dosahuje 3,5. magnitudy a jde o oranžového obra spektrálního zařazení K0. Na její oběžné dráze byla objevena planeta s hmotností asi 7,6 hmotnosti Jupiteru. Třetí nejjasnější hvězdou v Hyádách je Gama Býka. Dosahuje 3,6. magnitudy a jde o žlutooranžového obra spektrálního zařazení G8. Delta 1 Býka dosahuje 3,8. magnitudy. Také jde o žlutooranžového obra spektrálního zařazení G8. Delta 3 Býka je již slabší 4. hvězdné velikosti. Dosahuje 4,3. magnitudy. Pro změnu jde o bílou hvězdu spektrálního zařazení A2. Hyády jsou druhou nejjasnější hvězdokupou na celé obloze. Podle jedné z legend jsou dcery obra Atlase. Na nebe je prý přenesl nejvyšší řecký bůh Zeus. Pojmenování Hyády pochází ze staré řečtiny a znamená "Hvězdy dešťů".

V severozápadní části souhvězdí nemůžeme přehlédnout překrásnou otevřenou hvězdokupu Plejády ( M 45 ). Má i několik dalších lidových pojmenování- například Kuřátka, Sedm sester nebo Žebřiňáček. Pojmenování Plejády pochází od kořene řeckého "plei" - plout. Ranním východem Plejád v květnu začínalo období vhodné na mořeplavbu. Za průměrných pozorovacích podmínek lze pouhýma očima obvykle spatřit v Plejádách 6 či 7 jejich nejjasnějších hvězd. Za bezměsíčné noci pod temnou oblohou možná spatříte několik dalších. Někteří pozorovatelé s ostřížím zrakem tvrdí, že v M 45 vidí až 20 stálic. To je ale už opravdu extrém-pokud vaším otcem nebyl ostříž a matkou sova... Devět nejjasnějších hvězd má svoje vlastní jména, pojmenovaných podle sedmi mýtických starořeckých nymf a jejich rodičů - Alcyone, Atlas, Electra, Maia, Merope, Taygeta, Pleione, Celaeno a Asterope. Mnoho laiků považuje Plejády za Malý vůz-dá se to pochopit, neboť rozestavění nejjasnějších hvězd na obloze skutečně vykresluje tvar malého vozíku, dokonce mnohem lépe než hvězdy "pravého" Malého vozu v souhvězdí Malého medvěda. Hvězdy, které můžeme spatřit pouhým okem v Plejádách jsou však jen špičkou ledovce. Je známo více než 1000 hvězd patřících k hvězdokupě. M 45 zabírá na obloze plochu o průměru více než 2 stupně. Hvězdokupa je od nás vzdálena přibližně 400 světelných roků-tedy téměř třikrát dál než Hyády. Proto je také na pohled hustší a sevřenější skupinou. Zatímco v Hyadách spatříte několik "vyžilých" žlutooranžových obřích hvězd, tak v Plejádách nespatříte ani jednoho zástupce tohoto druhu. Už tenhle fakt nasvědčuje tomu, že Plejády jsou podstatně mladší než Hyády. Stáří M 45 je pravděpodobně nižší než 100 milionů roků. Skutečný průměr centrální oblasti Plejád ( "vozíčku") je přibližně 8 světelných roků, některé stálice patřící hvězdokupě však najdeme ještě více než 20 světelných roků od centra. U hvězdokup si musíme uvědomovat, že obvykle jsou mnohem větší, než se může na první pohled zdát. Všechny hvězdy, které můžete prostým okem spatřit v Plejádách jsou modrobílí obři spektrální třídy B. Šéfovou celé skupiny s jasností 2,9. magnitudy je Alcyone ( Éta Býka ), ostatní stálice jsou již slabší 3. hvězdné velikosti. Alcyone je více než 1000 krát svítivější než naše Slunce. Jasnější 4. magnitudy jsou pouze 4 stálice. Do 6. magnitudy napočítáme v Plejádách 11 hvězd. Po astrofyzikální stránce je velmi zajímavá Pleione. Tato hvězda velmi rychle rotuje okolo vlastní osy, díky tomu je na pólech zploštělá a má tak spíše tvar slepičího vejce. Navíc nepravidelně, jednou za čas, vyvrhne do okolního prostoru malou část svých plynných zásob. Její jas tak kolísá na dlouhých časových škálách mezi 4,8. a 5,5. magnitudy. Rychlá rotační rychlost je charakteristická pro nejjasnější hvězdy Plejád a také u nich lze očekávat silně zploštělý tvar. Spousta hvězd v M 45 je ve skutečnosti dvojhvězdami, některé i vícenásobnými hvězdnými systémy. Ve hvězdokupě byla objevena také spousta jiných zajímavých objektů. Mezi ně jistě patří i hnědí trpaslíci-objekty s nízkou hmotností a také bylo nalezeno několik bílých trpaslíků. Některé stálice jsou intenzivními rentgenovými zdroji. Na fotografiích krásu Plejád umocňuje závoj mlhovin zahalujících celou hvězdokupu. Mlhovina září odraženým světlem hvězd rozptýleným na prachových částicích-proto se také jeví modrá. Na detailních snímcích si můžete všimnout její vláknité struktury. Dříve se myslelo, že mlhoviny v M 45 jsou zbytkem materiálu, z něhož hvězdokupa kdysi vznikla, dnes se přikláníme k názoru, že jde o náhodné setkání hvězdokupy a mlhoviny. Hvězdokupa prostě náhodně touto cizí mlhovinou prolétá a osvětluje ji. Plejády čeká podobný osud jako většinu otevřených hvězdokup. Během několika stovek milionů let se rozptýlí natolik, že splynou s ostatními hvězdami Galaxie. Zatím jde asi o nejslavnější hvězdokupu na celé obloze.

Na špičce severního rohu Býka najdeme druhou nejjasnější hvězdu souhvězdí, s názvem El Nath ( Beta Býka ). Tato modrobílá obří hvězda spektrálního zařazení B7 dosahuje 1,7. magnitudy a její světlo k nám přichází ze vzdálenosti zhruba 130 světelných roků. Odhadujeme, že má zhruba 5 krát větší průměr než naše Slunce, povrchová teplota činí asi 13 600 Kelvinů. Hvězda leží přesně na hranici se souhvězdím Vozky a kdysi k němu dokonce patřila. V její blízkosti se také nachází anticentrum Galaxie, bod přímo naproti centra Galaxie, který leží v souhvězdí Střelce.

Špičku jižního rohu Býka představuje stálice 3. hvězdné velikosti - Dzéta Býka. Jde opět o modrého obra patřícího do spektrální třídy B ( spektrum B2 ), už ale v mnohem větší vzdálenosti - přes 400 světelných let. Odhadujeme, že má 5 až 6 krát větší průměr než Slunce. Je dvojhvězdou s oběžnou dobou 133 dní. Průvodcem je pravděpodobně žlutá hvězda patřící do spektrální třídy G. Dvojici v prostoru dělí zhruba 1 astronomická jednotka. Modrý obr rotuje velmi rychle okolo vlastní osy a část hmoty ztrácí v rovníkových oblastech. Patří k takzvaným hvězdám s obálkou a vykazuje drobné změny jasnosti.

Hvězdu s označením 119 Býka ( známou též pod označením CE Býka ) můžete identifikovat necelé 3 stupně jihojihozápadně od Dzéty Býka. Dosahuje 4,3. magnitudy. Jde o červenou veleobří hvězdu patřící do spektrální třídy M. Patří k nejčervenějším hvězdám jaké můžeme na obloze spatřit prostýma očima, nicméně pro spatření jejího odstínu je příliš slabá. Její vzdálenost hrubě odhadujeme na asi 2000 světelných roků od Země. Má několiksetkrát větší průměr než Slunce. Vykazuje polopravidelné změny jasnosti v rozmezí 3 desetin hvězdné velikosti, v periodě asi 165 dnů. Vysoká hmotnost hvězdy ji předurčuje k výbuchu supernovy.

V širším okolí Hyád ještě můžeme najít několik jasnějších hvězd, které stojí za zmínku. Patří k nim i Tau Býka. Najdeme ji asi 5 stupňů severovýchodně od Epsilon Býka ( 3,5. magnitudy ), která je členkou Hyád. Tau Býka dosahuje 4,3. magnitudy. Jde o modrou hvězdu spektrálního zařazení B3, ve vzdálenosti okolo 400 světelných roků.

Asi 3,5 stupně severně od Epsilon Býka narazíte na dvojici téměř totožně jasných hvězd s označením Ypsilon a Kappa Býka. Tyto dvě hvězdy dělí od sebe na obloze jen asi 0,5 stupně. Jižní z dvojice je Kappa Býka. Dosahuje 4,2. magnitudy a jde o bílou hvězdu spektrálního zařazení A7. Nachází se zhruba 150 světelných roků od Země, patří tedy k Hyádám. Bývá také označována jako Kappa 1 Býka, jelikož má v odstupu necelých 6 úhlových minut jižně společnici označovanou jako Kappa 2 Býka. Ta dosahuje 5,3. magnitudy a je také bílou hvězdou spektrálního zařazení A7. Její spatření může být výzvou pro pozorovatele prostýma očima. Nicméně zdá se, že by mohlo jít o skutečnou fyzickou dvojhvězdu, s velmi dlouhou oběžnou dobou. Jisté to však není.

Severní z dvojice-Ypsilon Býka je jen o chlup slabší než Kappa 1 Býka - dosahuje 4,3. magnitudy. Také jde o bílou hvězdu spektrálního zařazení A8, ve vzdálenosti okolo 150 světelných roků. Také je členkou Hyád.

Nejjasnější stálicí mezi Hyádami a Plejádami je 37 Býka. Najdete ji přes 4 stupně jihovýchodně od Plejád. Dosahuje 4,4. magnitudy a jde o oranžového obra spektrálního zařazení K0, ve vzdálenosti okolo 180 světelných roků od nás.

Stálici s označením 90 Býka najdete 4 stupně jižně od nejjasnější hvězdy souhvězdí-Aldebaranu ( Alfa Býka ). Dosahuje 4,3. magnitudy a jde o bílou hvězdu spektrálního zařazení A6. Leží ve vzdálenosti okolo 150 světelných roků. Má zhruba 3 krát větší průměr než Slunce. Povrchová teplota činí přibližně 8200 Kelvinů. Je také členem otevřené hvězdokupy Hyády.

88 Býka leží 6,5 stupně jižně od Aldebaranu. Dosahuje 4,3. magnitudy. Jde o bílou hvězdu spektrálního zařazení A5, ve vzdálenosti okolo 150 světelných roků. Je součástí vícenásobného hvězdného systému. I ona patří k Hyádám.

Hvězdu s označením Mí Býka naleznete asi 9 stupňů jihozápadně od Aldebaranu. Dosahuje 4,3. magnitudy a jde o modrou hvězdu spektrálního zařazení B3, ve vzdálenosti zhruba 450 světelných roků od Země. Jen asi 0,5 stupně severozápadně leží slabší hvězda 4,8. magnitudy, s označením 47 Býka. Jedná se o žlutého obra spektrálního zařazení G5, ve vzdálenosti okolo 330 světelných roků.

V jižním výběžku souhvězdí svítí také stálice s označením Ný Býka. Dosahuje 3,9. magnitudy. Jde o bílou hvězdu spektrálního zařazení A1, ve vzdálenosti okolo 120 světelných roků. Má asi 2 krát větší průměr než Slunce.

Zákrytovou proměnnou hvězdou je Lambda Býka. Najdete ji zhruba 8 stupňů jihozápadně od centra Hyád. Změny jasnosti od 3,4.do 3,9. magnitudy probíhají v periodě 3,95 dne. To je dostatečná změna jasu na postřehnutí již prostýma očima. V tomto těsném dvojhvězdném systému je jasnější složka spektrální třídy B částečně zakrývána slabším průvodcem spektrální třídy A. Světelná křivka Lambdy Býka vykazuje nepřetržité změny jasnosti. Sekundární minimum na světelné křivce nastává při částečném zákrytu průvodce jasnější složkou a dochází k poklesu jen o asi dvě desetiny magnitudy. Hvězdy od sebe dělí zhruba 0,1 astronomické jednotky. Vzdálenost této dvojhvězdy od nás odhadujeme na přibližně 480 světelných roků. Součástí systému, jehož stáří odhadujeme na zhruba 100 milionů roků, je možná ještě třetí slabší hvězda na poněkud vzdálenější orbitě, ve vzdálenosti asi 0,4 astronomické jednotky, s oběžnou dobou 33 dní. Lambda Býka patří k nejjasnějším zákrytovým dvojhvězdám na obloze, jejichž změny jsou snadno zaznamenatelné i při pozorování prostýma očima.

V jihozápadní části souhvězdí, v těsné blízkosti hranice s Velrybou najdete dvojici jasnějších hvězd. Nesou označení Omikron a Ksí Býka. Dělí je od sebe méně než 1 stupeň. Omikron Býka je tou jasnější a jižnější z dvojice. Dosahuje 3,6. magnitudy. Jde o žlutého obra spektrálního zařazení G8, ve vzdálenosti okolo 290 světelných roků od Země.

Ksí Býka je jen o málo slabší-dosahuje 3,7. magnitudy. V jeden světelný bod se zde pozorovateli s neozbrojeným okem slévá světlo trojice modrobílých hvězd a jedné nažloutlé trpasličí hvězdy, ve vzdálenosti okolo 220 světelných roků.

Přes 3 stupně severně od výše zmíněné Ksí Býka najdeme stálici s označením 5 Býka. Dosahuje 4,1. magnitudy a jde o oranžového obra spektrálního zařazení K0, ve vzdálenosti zhruba 340 světelných roků.

V nejjižnějším výběžku souhvězdí, v blízkosti hranice s Eridanem, leží stálice s označením 10 Býka. Dosahuje 4,3. magnitudy. Jde o žlutou hvězdu spektrálního zařazení F9. Nachází se zhruba 45 světelných roků od nás. Má přibližně 1,5 krát větší průměr než Slunce. Povrchová teplota se pohybuje okolo 6000 Kelvinů. Přebytek infračerveného záření nasvědčuje tomu, že je obklopena prachovým diskem.

Pokud pozorujete v místech s vynikajícími pozorovacími podmínkami a máte výborný zrak, můžete mezi rohy Býka v náznaku spatřit dvě otevřené hvězdokupy, ovšem jen jako velmi slabé, drobné mlhavé skvrnky. Na území našeho státu však bude jejich spatření prostýma očima pravděpodobně těžkým cílem. První z nich nese označení NGC 1746. Nachází se necelých 10 stupňů severovýchodně od Aldebaranu ( Alfa Býka ), na jeho spojnici s hvězdou El Nath ( Beta Býka ). NGC 1746 dosahuje celkově 6,1. magnitudy, na obloze zabírá plochu o průměru asi 42 úhlových minut. Nejjasnější hvězdy se pohybují okolo 7,5. magnitudy. Vykazuje dvě oddělené koncentrace, které dokonce mají vlastní čísla v NGC katalogu ( NGC 1750 a NGC 1758 ). V tomto případě jde možná o dvojici nezávislých, navzájem se překrývajících hvězdokup.

Otevřenou hvězdokupu NGC 1647 najdete 3,5 stupně severovýchodně od Aldebaranu. Je o něco slabší, celkově dosahuje 6,4. magnitudy, takže pokud ji spatříte prostýma očima slavte, a rozkládá se na ploše asi 45 úhlových minut. Nejjasnější stálice kupy dosahují 8,5. magnitudy.

Obě hvězdokupy jsou si podobné-jak celkovou jasností, tak úhlovými rozměry a nejspíše i vzdáleností od Země, kterou odhadujeme na zhruba 1500 až 2000 světelných roků. Na obloze je od sebe dělí přibližně 6 stupňů.

Objekt, o kterém není možné se v souvislosti se souhvězdím Býka nezmínit, je supernova z roku 1054 a s ní spojená Krabí mlhovina ( M 1, NGC 1952 ). Kdysi dávno, před šesti či sedmi tisíci roky, dospěla jedna hmotná hvězda nacházející se v sousedním, vnějším spirálním ramenu Galaxie ( rameno Persea ), ke konci svého aktivního života. Vyčerpaly se zásoby jejího paliva, jádro hvězdy se gravitačně zhroutilo a vnější plynná obálka explodovala do prostoru-vzplanula supernova. Zpráva o této události se řítila obrovskou rychlostí ( bezmála 300 000 kilometrů za sekundu ) k Zemi. Trvalo však několik tisíciletí než k nám dorazila-stalo se tak až roku 1054 našeho letopočtu. Objevení se nové hvězdy na nebi bylo zaznamenáno zejména v čínských kronikách. Podle nich se objevila "hvězda host" v červenci onoho roku v blízkosti hvězdy Dzéta Býka. Hvězda byla tak jasná, že byla po několik týdnů viditelná i ve dne a stala se tak po Slunci a Měsíci nejjasnějším objektem na obloze ( dosáhla maximální jasnosti asi -6. magnitudy ). Na noční obloze pak byla viditelná ještě více než rok, než se ztratila pozorovatelům z dohledu ( samozřejmě při pohledu prostýma očima-dalekohled tehdy ještě neexistoval ). Čínští astronomové její barvu popisovali jako červenobílou. Tahle událost byla na téměř 700 let zapomenuta až do roku 1731, kdy si fyzik a amatérský astronom John Bevis všiml v dalekohledu mlhavé skvrnky, přibližně 1 stupeň severozápadně od Dzéty Býka. Roku 1844 studoval mlhovinu svým velkým dalekohledem irský astronom Lord Ross a pojmenoval ji Krab, protože její vláknitá struktura mu připomínala nohy korýše. Dnes můžeme na místě supernovy pozorovat to, co téměř 1000 let po jejím výbuchu zbylo. Na fotografiích se ukazuje jako členitá mlhovina nepravidelného tvaru. Dobře je rozeznatelná dvojí struktura-složitě uspořádaná spleť vláken prostoupená průhlednou beztvarou mlhovinou. Průměr objektu dnes, po téměř tisíci letech od pozorovaného výbuchu dosahuje přibližně 10 světelných roků a neustále roste. Rozpínání trosek supernovy je velmi dobře patrné na snímcích pořízených v časovém odstupu několika desetiletí. Uprostřed hvězdných zbytků se nachází její zhroucené jádro-velmi hustá neutronová hvězda s průměrem jen několik desítek kilometrů. Ta se otáčí doslova šílenou rychlostí okolo vlastní osy-30 krát za vteřinu. Silné magnetické pole této miniaturní hvězdy způsobuje vyzařování rádiové energie jen v úzkém kuželu, nejspíše ve směru magnetické osy. Když úzký kužel rádiového záření zasáhne Zemi, registrujeme puls. Tyto neutronové hvězdy nazýváme pulsary. Perioda pulsu odpovídá době, za kterou se neutronová hvězda otočí. V tomto případě máme štěstí, že magnetická osa pulsaru směřuje k Zemi. Pokud by směřovala jiným směrem, rádiové pulsy bychom nepozorovali. Pulsar v Krabí mlhovině však nevyzařuje energii jen na rádiových vlnách, ale prakticky v celém oboru elektromagnetického spektra. Opticky se jeví jako hvězda 18. magnitudy. Krabí mlhovina je nejznámějším a nejpečlivěji studovaným zbytkem supernovy. Odhady vzdálenosti objektu se nejčastěji pohybují mezi 6000 a 7000 světelnými roky.